Tyto webové stránky používají soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace
Dnes je 25. ledna 2020.


Předpověď počasí

V letošní zimní sezóně opět v rakouském Tyrolsku platí
zákaz sjízdění z dálnice o víkendech a svátcích. Více zde














Kde žil Jakub Jan Ryba

Česká mše vánoční nebo také „Rybovka“, jak se jí důvěrně říkalo, byla pro mě vždy jedním ze symbolů vánoc. A nezměnil na tom nic fakt, že jsem v podstatě ateista. Chodíval jsem za touto kouzelnou hudbou do barokního Kostela svatého Jakuba Většího, známého svou jedinečnou akustikou i vzácnými varhanami, na Starém Městě pražském. Jsem rád, že se v posledních desetiletích Rybova vánoční mše hraje i na pódiích slavnostně vyzdobených náměstí, případně na místech méně obvyklých, třeba na pražském Hlavním nádraží. Své úžasné kouzlo neztrácí, spíš nabývá jiný rozměr, potěší i ty, kteří k vánočnímu stromu na náměstí, stejně jako já, přijdou se svým psem, nebo ty, kteří mají chvilku času před tím, než jim odjíždí jejich vlak.

Poprvé zazněla Rybova Česká mše vánoční v roce 1796 v barokním kostele Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, ve středních Čechách, kde v letech 1788-1815 působil Jakub Jan Ryba jako starorožmitálský regenschori, byla zpívána česky a on sám ji nepřikládal velký význam, pro něho byla jednou z více než tisíce skladeb s českým textem, které napsal. Dnes je právě tohle dílo jeho nejznámějším. Pravdou je, že množství skladeb tohoto hudebního skladatele z přelomu klasicismu a romantismu se nedochovalo.

Dochoval se kostel Povýšení sv. Kříže ve Starém Rožmitále, i vzácné a krásné varhany, které pamatují Jakuba Jana Rybu, na kterých hrával desítky let, a dodnes jsou funkční. Je tradicí, že každé vánoce je zde zpívána Rybova Česká mše vánoční. Je jen dobře, že o mistrův odkaz pečuje zdejší společnost Jakuba Jana Ryby.

Bohužel není snadné zjistit že, v Rožmitále pod Třemšínem existuje expozice o Rybovi. Je součástí Podbrdského muzea, to se ale dovíte až tam. Bohužel jsme ji neviděli, psi do muzea nesmí. Pracovnice muzea po chvilce vyjednávání, kdy jsem poukázal na to, že můj pes je pravidelně očkován i koupán, což se nedá s jistotou říci o lidských návštěvnících, svolila, aby moje psistě počkalo v hale muzea, než si expozici prohlédnu. Tuto nabídku jsem nemohl využít, psiště by dobu čekání pravděpodobně prokládalo vytím, a přestože má celkem rozsáhlý repertoár, nikdo by jeho projev neocenil.

V onom nedělním odpoledni jsem byl v danou chvíli jediným zájemcem o prohlídku muzea. Jsem zvědav, jak dlouho ještě bude vedení i pracovníkům podobných institucí trvat než jim dojde, že lepší je platící turista se psem než žádný návštěvník. Musím ještě dodat, že turistů se psem jsem při své odpolední nedělní procházce liduprázdnou památkovou zónou zlehka omšelého Rožmitálu pod Třemšínem potkal několik. Pozitivní je že i v centru městečka je parkoviště a stejně tak se dá pohodlně zaparkovat v blízkosti kostela sv. Kříže ve starém Rožmitále.

Vycházku jsem ukončil za vesničkou Voltuš (katastrální součásti Rožmitálu pod Třemšínem), v její blízkosti v lese u kamenné mohyly Jakuba Jana Ryby, abych se tiše poklonil jeho památce. Na tomto místě dobrovolně odešel ze světa muž, bez jehož české mše vánoční by naše dnešní vánoce nebyly tak krásné.