Tyto webové stránky používají soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace
Dnes je 14. listopadu 2019.
















Rusalčino jezírko

Vesnice, ležící při silnici z Příbrami do Rožmitálu pod Třemšínem, mají mnozí turisté v posledních letech zafixované jako ideální východiska do rozsáhlých lesů bývalého vojenského újezdu, dnes chráněné krajinné oblasti Brdy.

Moje psiště a já jsme si tentokrát zvolili trochu jiný cíl. Vydali jsme se na opačnou stranu této silnice, za významnou kulturní památkou světového dědictví UNESCO. Do památníku hudebního skladatele Antonína Dvořáka, ležícího na okraji vsi Vysoká u Příbramě. Zní vám to divně? Mě taky, nejsem zas takový fajnšmekr lingvista, a tudíž se budu držet běžně používaného názvu místních domorodců, Vysoká u Příbrami. Pokud vás do vsi nedovede navigace, tak z výše uvedené silnice za vsí Bohutín, lépe řečeno na jejím úplném konci, ve směru na Rožmitál, odbočte vlevo a cca po dvou kilometrech vás silnička dovede do Vysoké. Na jejím začátku odbočte vpravo, na parkoviště u památníku je to ještě několik stovek metrů. Do areálu památníku od parkoviště vám zbývají jen desítky metrů a ty už musíte pěšky.

Při mé předposlední návštěvě před několika lety byl areál dnešního památníku, osmihektarový kouzelný park v anglickém stylu obklopující krásnou novorenezanční vilu hraběte Kounice, švagra Antonína Dvořáka, s jezírkem, altánkem a množstvím laviček volně přístupný návštěvníkům se psem. Po změně vedení památníku se u vrat do parku objevila cedule zakazující vstup se čtyřnohým kamarádem do parku. Vedle ní jiná cedule zakazuje vstup cyklistům, a to přesto, že na webových stránkách je uvedeno, že cyklisté jsou vítáni. Uvedené informační cedule mi zkazily náladu, hlavně proto, že ještě na parkovišti jsem ve skrytu duše doufal, že bych se spolu s psištětem mohl podívat i do muzejní expozice. Ještě doma jsem ho učesal, aby udělal dobrý dojem a teď tohle.

Po chvilce váhání jsem telefonem pro nás dva vyjednal s pracovnicí památníku alespoň mimořádný vstup do parku. Jezírko s altánkem je půvabné, bylo v něm však málo vody, park opečovávali dva zaměstnanci a bývalý více než elegantní Kounicův zámeček zval k návštěvě. Byli jsme tu však nevítanými hosty, a tak jsme si řekli to, co pravděpodobně i jiní pejskaři i cyklisté, půjdeme své peníze utratit jinam. Za zmínku možná stojí to, že za necelou hodinku strávenou v parku jsme v druhé půlce července viděli přijít do památníku pouze dva návštěvníky.

Boční brankou jsme zamířili ven z parku a vydali se k Rusalčinu jezírku (dovede vás k němu úzká silnička nalevo od hlavní brány areálu památníku, od které je vzdáleno necelý kilometr).

Nevelké jezírko obklopené staletými velikány nám poskytlo úžasnou podívanou. Sluneční paprsky rozehrály na vodní hladině hru plnou světel a stínů. Jiskřivé vlnky pohupovaly s listy leknínů a žabince. Tichou hladinu jezírka brázdila rodinka divokých kachen a nad vodou se vznášelo několik vážek, jejich zelené zbarvení připomínalo podmanivou krásu smaragdů. Lesní ticho rušil jen křik ptáků. Na tomhle magickém místě nám oběma bylo najednou moc dobře, natáhnul jsem se na lavičku, pozoroval modrou oblohu i koruny stromů nad námi, psiště zvyklé na pohovku zabralo druhou lavičku, ale dlouho na ní nevydrželo. Za pár minut se uložilo na mě a usnulo.

Budete-li mít někdy cestu kolen a chvíli času, zastavte se tu, Rusalčino jezírko je krásné a rozhodně stojí za návštěvu.

Booking.com