Tyto webové stránky používají soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace
Dnes je 14. listopadu 2019.




Skoro zapomenutá stezka vltavským kaňonem má své nejlepší roky za sebou

Romantické údolí řeky Vltavy na jih od hlavního města okouzlilo mnoho generací výletníků, není proto divu, že právě zde byla v roce 1889 vyznačena první turistická cesta v českých zemích. Vedla ve skalnatém kaňonu nad Svatojánskými proudy, v té době obtížně splavným úsekem řeky.

Poměrně úzká stezka, vedená v příkrém svahu, nebyla a dodnes není vhodná pro každého. Tím myslím, že by si na řadě míst zasloužila zpevnit povrch, přidat zábradlí nebo alespoň řetězy, kterých by se pocestný mohl přidržet, obzvlášť za deštivého či zimního počasí, kdy povrch stezky je kluzký. Jinak řečeno, pro méně zdatného výletníka se psem tahle, byť úžasná stezka, zrovna není.

Tudíž pohodlnější či méně pohybliví Pražané, kteří toužili poznat krásu řeky, užívali od roku 1865 služeb Pražské paroplavební společnosti, jejíž lodě vozili výletníky až ke Svatojánským proudům a pod slapem (skalním prahem) se otáčeli na cestu zpět ku Praze.

Ve stopách těchto výletníků bylo možné vydat se ještě před několika desítkami let. Ne ale doslova, řeku zčásti změnila Vltavská kaskáda, přibyla zdymadla přehrad Vraný a Štěchovice. Kolesové parníky Vltava a Vyšehrad byly v letních měsících součástí veřejné lodní dopravy a vyplouvaly z Prahy pod hráz Slapské přehradní nádrže.

Oba parníky byly po mnoha letech služby renovovány a staly se národní kulturní památkou, dál brázdí vody řeky Vltavy a to především v Praze. Spíš výjimečně se vydávají na cestu ke Slapské přehradě. Malého psa možná propašujete v kabelce. A na dotaz, zda mě vezmou na palubu s větším psem, odpovědělo vedené Pražské paroplavební společnosti, že rozhodnutí je na kapitánovi konkrétního parníku. Ten však na můj dotaz, zda mohu vzít na palubu svého čtyřnohého kamaráda, neodpověděl.

I to byl důvod, proč jsem se nechal zlákat fotografiemi z reklamních prospektů, na kterých bývá zobrazen jeden z meandrů vltavského kanonu foceného z vyhlídky „Máj“ u obce Teletín, kde je na konci obce parkoviště. Odtud po polní cestě přes louku k lesu, a pak vzhůru do kopce. Pokud se na louce bude pást stádo krav, je lepší pokračovat delší cestou po žluté značce.

Zklamalo mě, že fascinující pohled, který je zachycen profesionálními fotografy z míst pod vyhlídkou „Máj“, je pro běžného turistu nedostupný. Odbočka žluté turistické značky vás sice přivede nad onu podkovu, ale abyste ji viděli jak z prospektů, museli byste šplhat po velmi příkrém srázu dolů, odkud je snímek pořízen a to za to riskování rozhodně nestojí. Nehledě k tomu, že by dolů mohl spadnout i váš pes.

Podobná je situace u „Smetanovy vyhlídky“ o několik kilometrů dál, traduje se, že geniální skladatel do těchto míst rád chodíval a řeka dole mu byla inspirací k napsání symfonické básně Vltava. Dnes je tady chatová osada, kterou prochází žlutá turistická cesta, ze které vede kratičká odbočka přes soukromý pozemek k vyhlídce, ta má sice plošinku se symbolicky vyhlížejícím „zábradlím“, ale i zde je nutné zachovávat maximální opatrnost, aby vaše psiště nespadlo dolů. Obě místa označená za vyhlídky mě dost zklamala, vyhlídka Máj není vyhlídkou ve smyslu, jak je známe, jen kusem rozdupaného lesa. Smetanova vyhlídka je maličký vybetonovaný plácek spojený s úzkou pěšinkou kolem plotů několika chat, kde je podle hojných cedulek soukromý pozemek a zákaz vstupu, nabydete dojmu, že nejste vítanými hosty.