Tyto webové stránky používají soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace
Dnes je 20. listopadu 2018.




Za tajemnými příběhy březnického zámku

Městečko Březnice na jihu středočeského kraje stojí za návštěvu. Na upraveném náměstí je řada parkovacích míst, které jsou použitelné za předpokladu, že zaplatíte u parkovacího automatu. Dominantou náměstí je chrám svatého Ignáce s bývalou piaristickou kolejí, v níž je umístěno městské muzeum a galerie Ludvíka Kuby. Mě však zaujaly dva meteorologické sloupky z roku 1927, dnes vybavené moderními přístroji, umístěné u kašny uprostřed náměstí. Mám pro podobná zařízení slabost a tak jsem jejich prohlídce věnoval trochu více času, zatímco moje psiště dost dobře nechápalo, proč zrovna těmhle patníkům věnuji svou pozornost, aniž bych si všimnul, z jeho pohledu celé řady, dalších nosičů důležitých informací, kterými náměstí podle něj oplývá.

Nejnavštěvovanější zdejší památkou je renesanční zámek (u zámku najdete dvě parkoviště). Budova zámku není bohužel čtyřnohým kamarádům přístupná, zámecký park však ano, i v zimě mimo sezónu. Park je vybaven odpadkovými koši, kde můžete odložit případné igelitové sáčky s pozdravem svého kamaráda.

Bezprostřední okolí zámecké budovy je upraveno do podoby francouzské barokní zahrady, kde v jedné z bývalých obranných bašt je v sezóně otevřena cukrárna. Samotný park je v anglickém krajinářském stylu. Procházka v něm je velmi příjemná v každé roční době, přes vodní plochy a louky se naskýtá řada krásných pohledů na zámeckou budovu, staleté stromy poskytují stín v letních měsících. Pokud budete mít štěstí jako já, můžete zde potkat pravý a nefalšovaný fiakr, jehož majitel vás za úplatu proveze cestami zdejšího parku. Ne že by procházka pešky nebyla krásná, ale tohle má přece jen své kouzlo, kterému já i moje psiště málokdy odoláme.

Zámek vznikl přestavbou z gotické tvrze založené ve 13. století, v době panování Václava I. V jeho držení se vystřídalo hned několik významných českých šlechtických rodů, Buzicové, Malovcové, Lokšanští, Jeníškové, Krakovští. Posledními majiteli, kteří vlastnili březnický zámek do roku 1945, byli Pálfyovci.

Dnešní podobu z části získal v době, kdy byl v držení rodu Malevců, kteří tvrz přestavěli a mohutně opevnili. Traduje se, že autorem těchto opevňovacích prací byl královský stavitel Benedikt Rejt z Pístova. Zásadní přestavbu dokončili Lokšanští a Jeníškové. Část pozdně gotického opevnění se dochovala dodnes a především od řeky působí romantickým dojmem. Jeden takový, z dnešního pohledu romantický, příběh se zde psal.

Zdi zdejšího zámku byly svědky příběhu, který ve své době neměl obdoby. Došlo tu k tajné svatbě arcivévody Ferdinanda II Tyrolského, místodržícího v Čechách, s neteří majitelky zámku Kateřiny z Lokšan, Filipínou Welserovou. Šlo o nerovnorodý (morganatický) sňatek, který ze společenských důvodů musel být zatajen, jeho účastníci si byli vědomi, že by podle tehdejších zvyklostí k sňatku nedostali svolení od císaře Ferdinanda I. V manželství se narodili dva synové a několik dcer. Manželé své narozené děti tajně pokládali na práh svého domu, aby je poté mohli veřejně adoptovat. Manželství z lásky bylo v habsburském rodu ojedinělé a toto mimořádně šťastné spojení dvou lidí bylo utajované celých jedenáct let.

A jak už to v životě bývá, šťastný příběh bývá vystřídán jiným, smutným, ten na sebe nedal dlouho čekat. Politická i náboženská nejistota v českých zemích vedla ke stavovskému povstání a k osudové bitvě na Bílé hoře.

Protestanským pánům z Lokšan bylo jejich rodové sídlo zkonfiskováno roku 1623, za podporu stavovského povstání. Novým majitelem se stal nechvalně známy a mimořádně krutý Přibík Jeníšek z Újezda, královský prokurátor, jež obvinil ze vzpoury a defakto poslal na smrt 21. 6. 1621 rukou kata Mydláře 27 českých pánů po prohrané bitvě na Bílé Hoře. Z artefaktů vystavených na zámku, připomínajících tohoto muže a tuto událost, dodnes mnohé návštěvníky včetně mě mrazí.

Lokšanští, stejně jako řada jiné nekatolické šlechty, prchla ze země. Pověst praví, že při svém odchodu zakopali v zámeckém parku pod keřem růží velký poklad, věřili, že se sem brzy vrátí, svůj majetek však zpět nikdy nezískali.

Ke tvrdé rekatolizaci českých zemí přispěl i výše jmenovaný Přibík Jeníšek. V letech 1642 – 1650 financoval velmi nákladnou stavbu kostela sv. Ignáce, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova, jezuitského řádu a jezuitské koleje stojící na Březnickém náměstí, jejímž autorem je italský architekt Carlo Luragem. V chrámové klenbě jsou znaky rodu Jeníšků a Talmberků. Manžele Přibíka a Kateřinu Lidmilu představuje obraz pod kůrem. On drží v jedné ruce listinu a v druhé klíče, ona svírá v rukou růži. Místní lid věřil, že Přibík ukryté cennosti pod růžovým keřem našel a to mu umožnilo dokončit přestavbu zámku, financovat stavbu chrámu i kláštera.





ZPĚT