Tyto webové stránky používají soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace
Dnes je 20. října 2018.




Booking.com
Výlet na dolnorakouský zámek Artstetten


Moje psiště a já jsme taková pro někoho podivínská dvojka. Která chce všechno vidět, vše prožít, od všeho alespoň kousek ochutnat, třeba v liduprázdných a kouzelných horách na Balkáně je nám dobře. Na druhou stranu pohostinné a milé Rakousko, tamní dokonalý servis, má pro nás dva také celou řadu půvabů.

Nevím, jaké máte psiště vy, ale já to svoje docela rozmazlil. V autě na cestách sedí vzadu, na svém místě a někdy je dost upovídaný, obzvlášť když je čas oběda nebo večeře. Doma třikrát denně dostane do misky silný vepřový vývar, kde je víc masa než vody, do toho někdy přidám zeleninu, jindy těstoviny nebo rýži. Zpravidla to dopadne tak, že jednu porci zbaští on a druhou já. Obsah několikalitrového hrnce pak vcelku rychle mizí. Granule, ty dostává také, ale jen když není zrovna navařeno, spíš jak jako pochoutku, případně na cestách v neobydlených nebo psům méně vstřícných oblastech.

Na loňské několikatýdenní cestě po jižním Balkánu byl jen o granulích, tam nám oběma docela vyhládlo, oba jsme zhubli o několik kilo. A výsledek cesty tamními horami a národními parky byl ten, že si moje psiště začalo vážit plné mističky. Od oné cesty, kdykoli dostane svou misku, neskutečným tempem v něm její obsah zmizí. Aniž by v ní cokoliv zůstalo, Před touto cestou v misce v klídku nechal mrkev, rýži nebo nudle. Na moji otázku, který pes bude jíst tu mrkev, nereagoval. Dnes stačí říct, že jdeme ven a on se běží napít, poučen zkušenostmi, že voda je vzácná, vypije celou misku. Pak si přinese vodítku a je připraven na vycházku.

Řekli jsme si, že se tentokrát necháme hýčkat v Rakousku, půvabnou, mírně zvlněnou krajinou, zapsanou do nemovitého seznamu památek UNESCO, údolím Wachau, tyrkysovým Dunajem, proslulým vínem i místními specialitami. Od rána jsme byli na cestě, na oběd nebyl čas a blížil se večer, doba kdy je nutné se podívat po nějakém noclehu a večeři. Z údolí Dunaje jsme odbočili do kopců, k psům přátelskému zámku Artstetten, po několika kilometrech cesty se nám mezi stromy v maličkém městečku zjevila silueta zámku, a po pravé straně silnice terasa, ozdobená slunečníky a květinami, sympaticky vyhlížejícího hotýlku.

Popojeli jsme pár metrů těsně pod zámek na parkoviště a vrátili se k hotelu s myšlenkou, zda by se pro nás nenašla pohodlná postel, a něco dobrého k večeři. Sedli jsme si pod slunečník na terase a paní hostinská sama od sebe přinesla nerezovou psí misku s vodou, oběma se nám ulevilo, bez hledání jsme našli to, co jsme chtěli, psům přátelský hotel. Poptal jsem se, zda by nebyl problém dát do mističky pro psiště hovězí vývar, který byl v nabídce jídelního lístku. Pro sebe jsem vybral vídeňský řízek se salátem, tomu nikdy neodolám. Objednali jsme si a čekali. Po chvilce se přišla paní hostinská zeptat, jak teplý má být ten vývar pro psa. Za další chvíli přinesla misku s hustou hovězí polévkou a nádherně vyhlížející obří řízek. Psiště polévku sluplo neuvěřitelnou rychlostí, z toho usuzuji, že byla stejně dobrá jako ten řízek. Pak si sedlo vedle mě a podalo si žádost o degustační vzorek řízku, to znamená, že se mi dívá do očí a přidá packu na koleno, podělili jsme se, chutnal mu stejně jako mě.

Paní hostinská se přišla poptat, jestli máme nějaká další přání. Volný pokoj měla, doporučila nám s ohledem na pohodlnější venčení ubytovat se v depandanci hotelu, stojící hned vedle zámeckého parku a louky. Z hotelového parkoviště vede pěšina kolem zámeckého parku. Pěšina je součástí místních vyhlídkových turistických cest a slouží i místním jako venčící zóna, takže psů a pesemesek je tu spousta. A výhled na údolí Dunaje, ten je z louky a pěšiny skutečně excelentní.

Ráno, v jídelně na snídani jsme se usadili trochu stranou od ostatních hostů, občas se někteří hosté na psa netváří hezky. Paní hostinská se nás poptávala, odkud jsme. Když jsme řekli, že z Prahy, ona nám povyprávěla, že ráda jezdí za kamarádkou do Brna a že z České republiky tu mívají poměrně hodně hostů a tudíž jsou na zdejším zámku na objednání možné prohlídky i v češtině.

Posilněni jsme se vydali na zámek Artstetten. Zdejší zámek patřil císařské rodině od roku 1823. Jeho současná podoba byla dokončena v roce 1913. Je právem považován za jeden z nejkrásnějších a nejromantičtějších zámků v zemi. Obklopuje ho zámecký park, jenž byl pro svou výjimečnost zařazen mezi 56 historických parků a zahrad Rakouska, na něž se vztahuje zvláštní zákon o ochraně tohoto historického bohatství. Dispozice zahrady a parku se dochovala v podobě navržené arcivévodou Carlem Ludwigem v roce 1861, od května do června zdobí zahrady tisíc pivoněk, nad jejich krásou se až tají dech. Letohrádek, altán, fontánky a další drobné stavby dělají z šestihektarového parku úžasnou oázu klidu. Stačí si sednout na lavičku, zadívat se na zámek a snít. Po těchto pěšinkách kráčeli dějiny, spíš lidé, kteří je tvořili a ovlivňovali. K zámku neodmyslitelně patří císař Franz I., přezdívaný květinový a jeho manželka Carolina Augusta, arcivévoda Carl Ludwig, arcivévoda František Ferdinand, ale i císař František Jozef I.

Zámek Artstetten je dnes významným společenským a kulturním centrem, místem, kde si krása, historie i současnost podávají ruce, místem k zamyšlení i odpočinku. Můžete si odsud odnést krásné zážitky z divadelních představení, koncertů nebo kouzelných baletních vystoupení, které jsou tančeny přímo v zahradách pod širým nebem, zúčastnit se denních či nočních prohlídek zámku, procházet se zahradami nebo si doplnit své znalosti z historie.

Snahou současných majitelů je, aby celý areál zámku byl oázou klidu míru a pokoje. Rodina o tom ví své. Nešťastný atentát na majitele panství v roce 1914 způsobil smrt jeho samotného i jeho milované ženy. Synové zavražděného manželského páru, Max a Ernest v další válce za odbojovou činnost prošli peklem nacistických koncentračních táborů.

Každý příchozí je zde vítán a každý je zde hostem. Váš pes zde nikomu nevadí. Vaše psiště vás může provázet v parku i zahradách. Společně můžete navštívit útulnou kavárnu, případně zámecké muzeum, kde právě probíhá výstava s názvem „Klíčovou dírkou“, která je věnovaná jednomu z nejvýznamnějších mužů rakousko-uherské monarchie, který měl k českým zemím velice blízký vztah. Františku Ferdinandovi d'Este. Muži, s jehož tragickým úmrtím je spojen konec období, které vešlo do dějin pod přezdívkou "Belle Époque ", krásná doba. Muži, který se stal spolu se svou ženou Žofií Chotkovou první obětí první světové války. Výstava otevírá cestu k poznání jeho osobnosti, života, díla i myšlenek, potažmo doby, ve které žil. Představí nám Františka d'Este v životní roli vojáka, diplomata i otce rodiny.

Bohužel z našich hodin dějepisu o něm víme jen to, že atentát na něj se stal záminkou k rozpoutání válečného konfliktu. Jaroslav Hašek nás v knize Osudy dobrého vojáka Švejka upozornil na to, že bydlel na zámku Konopiště, a jaksi byl prostorově výraznější. Ti, kteří navštívili tento zámek, vědí, že byl náruživým lovcem a cestovatelem. Těm pozornějším neuniklo, že František byl i vzorným manželem a otcem, který si hrál se svými dětmi. To bylo v jeho době v rodinách takto vysoce postavené šlechty naprosto výjimečné a nevídané. Šlechtické děti viděly své rodiče jen tehdy, když rodiče dali souhlas k jejich audienci.

Dozvíte se to, co jste pravděpodobně nevěděli. Arcivévoda se narodil 18.12.1863 ve Štýrském Hradci potomkům dynastií Habsburků a Bourbonů. Získal dědictví po zesnulém strýci Františku Modenském za slib, že se do roka naučí italsky. Spolu s dědictvím přijal jméno d'Este. Stal se tak jedním z nejbohatších mužů tehdejší monarchie. Italština mu však nešla, stejně jako ostatní jazyky, a on díky italštině získal k Italům averzi.

V roce 1878 František Ferdinand nastoupil do vojenské služby – císař jej 23. dubna jmenoval poručíkem uherského 32. pěšího pluku. Později v Šoproni u husarského pluku, díky tomu, že nerozuměl maďarštině, získal averzi vůči Maďarům. Byl velkým odpůrcem rakousko-uherského vyrovnání, které považoval za největší nebezpečí pro Rakousko. Cítil, že je to velké znevýhodnění všech ostatních národů žijících v habsburské monarchii.

František Ferdinand díky svému mimořádně velkému bohatství nebyl existenčně závislý na císaři, i to mu pomohlo k tomu, že nakonec prosadil svůj úmysl oženit se s českou hraběnkou Žofií Chotkovou, kterou císařský dvůr pro nízký původ považoval za nepřijatelnou.

Po smrti korunního prince Rudolfa byl ustanoven následníkem trůnu rakousko-uherské monarchie. Nástupnictví přijal, za cenu, že jeho potomci nebudou mít nárok na trůn. On však spíš myslel na Rakousko, při svých cestách, mimochodem objel zeměkouli kolem dokola, viděl, jak se svět mění a bylo mu jasné, že stojí před velkým a těžkým úkolem monarchii reformovat tak, aby ustála přicházející moderní dobu.

František Ferdinand byl nedůvěřivý, neústupný, neúplatný a tvrdohlavý i cílevědomý. Věci a dění nazýval pravým jménem a servítky si nebral, tudíž byl i silně neoblíbený, třeba v maďarské části monarchie za výrok „To byl od těch pánů nevkus, usadit se ve střední Evropě“. Politická, ekonomická a sociální situace v okolních zemích ho znepokojovala natolik, že se snažil zmodernizovat armádu, zastával funkci generálního inspektora armády. Neměl touhu vést válku proti Srbům a Černohorcům, ani žádnou jinou, věděl, že by to vyvolalo konflikt, který by mohl být koncem monarchie. K balkánským válkám probíhajícím v letech 1912 - 13 zaujal postoj slovy „ ať si jiní rozbíjejí lebky, ale bez Rakouska“. Od válečných choutek se snažil odvrátit německého císaře Viléma. Na rozdíl od něj si uvědomoval narůstající pnutí ve společnosti, měl obavu z občanských nepokojů a sociální revoluce, kterou by jakákoli válka nepochybně vyvolala a přivodila řetězový pád monarchií. Je znám jeho výrok „nikdo mě nedonutí k válce s Ruskem, vedlo by to ke svržení dynastie Romanovců nebo Habsburků, nebo také obou dynastií.

Jeho cílem po nástupu na trůn bylo přetvořit monarchii v moderní stát, na principu federace a zrušení dualismu. Jeho snem byli spojené státy Velkého Rakouska. Ironií osudu je, že střely z revolveru Gabriela Prinčipa v Sarajevu, jež měly přinést pokrok, zasáhly nejpokrokovějšího muže z nejvýše postavených tehdejší monarchie. Krypta pod zámeckým kostelem Artstettnu je místem posledního odpočinku Františka Ferdinanda d‘Este po boku své milované ženy, Žofie Chotkové. Spolu s nimi tam odpočívají jejich synové Max a Ernest i další méně známí členové rodiny.

Zámek do dnešních dnů spravují a obývají dědicové dědice trůnu bývalé rakousko-uherské monarchie. Podrobné informace pro návštěvníky zámeckého areálu najdete na zámeckém webu.




ZPĚT