Tyto webové stránky používají soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace
Dnes je 20. listopadu 2018.












Adventní čas pejskaře

Pozdní podzim na velké vycházky se psem není. Krátký den, chladno, mlhavo, sychravo, všude bláto a tlející listí, krátká vycházka, po které následuje dlouhé čištění kožichu našeho čtyřnohého kamaráda.

Ven se jít musí, bez vyvenčení to nejde. Psiště dobře ví, kdy nastal čas na ranní, odpolední nebo večerní vycházky a těší se ven bez ohledu na počasí. Jako by měl v paměti moudrá slova seveřanů Sámů, jejichž kmeny žijí v nejsevernějším cípu Evropy, špatné počasí není, špatně se do něj může člověk jen obléknout.

Jsem rád, že u nás nemáme několik měsíců polární noc a množství tajemných bytostí, které na dalekém skandinávském severu roznáší v období našich vánoc radost v podobě dárků. Jejich skřítky a víly bych za našeho Ježíška nevyměnil za nic na světě, i když trochu severského sněhu a mrazu na vánoce, v lednu či únoru bych s radostí přivítal.

Čas od času trocha chladu od severu přece jen přijde a vytlačí alespoň na chvíli mlhavý a sychravý čas. Společné vycházky prosvětlí mokré lepící se vločky sněhu, které se pomalu snáší k zemi, někdy je provází déšť, jindy při nižší teplotě zůstávají ležet a pomalu mění svět kolem nás. Tlumí zvuky města. Oblékají parky i ulice do bílé slavnostní atmosféry, která adventu tolik sluší, jako by nám příroda chtěla připomenout, že pro mnohé z nás nejkrásnější svátky v roce se blíží. První sníh obvykle dlouho nevydrží a za pár hodin zase zmizí.

Mě přináší radost, miluji ho od dětství, stejně jako před desítkami let se brouzdám bílou nadílkou, občas naberu sníh do dlaní a pozoruji, jak se krásné bílé krystalky sněhu mění v kapičky vody. Nejen mě, ale i mému čtyřnohému kamarádovi se sníh líbí, nadšeně pobíhá v bílé přikrývce a zanechává za sebou blátivé stopy, občas chňapne sníh do zubů a snaží se mě přimět ke hře. Jsem dobře vycvičený páníček, také se na mé výchově podílely celé generace psů. Nedám se dlouho pobízet a zapojím se do hry, ňufáme na sebe, pobíháme parkem, a taky dělám sněhové koule, které psisku házím jako aport, on je chytí a rozkousne, nemá, co by mi přinesl. Postaví se do střehu a čeká na další sněhovou kouli.

Když má psiště jazyk u kolen a já propocené triko a svetr, jdeme domů. Cestou míjíme vyzdobené výlohy obchodních domů, zastavíme se na náměstí s nazdobeným vánočním stromem, projdeme vánočním trhem, zaposloucháme se do melodií vánočních koled a trochu té podmanivé atmosféry si odneseme domů. Stačí otevřít domovní dveře a přivítá nás vůně vánočního pečiva. V každém patře domu má jiný odstín a než vyběhneme do čtvrtého, slintáme oba. My dva vánoční cukroví nepečeme, dospěl jsem k názoru, že bych zbytečně dráždil čichové smysly svého kamaráda, protože vánoční cukroví je pro čtyřnohé mazlíky naprosto nevhodné. I malé množství může psům způsobit značné zdravotní komplikace.

V žádném případě však svého nejlepšího kamaráda o vánoční dobroty nepřipravím, těmi se staly játrové sušenky. Recept na ně jsme dostali o dovolené v hotelu Riederhof v Tyrolsku od tamního šéfkuchaře, který je pekl pro všechny čtyřnohé hosty v hotelu. Práci na nich máme rozdělenou, já připravím těsto a polotovar, on má na starosti proces pečení. Naprosto přesně nahlásí, že je upečeno. No a já, neošidím se, cukroví a dorty si přinesu z místní vyhlášené cukrárny. Vánoce, ty trávíme jak jinak než spolu, a protože doma to už známe, dostatečně předem si zajistíme pobyt v horách, v nějakém výše položeném a psům přátelském hotelu, abychom si nerušeni užili sníh a tu krásnou vánoční pohodu.




ZPĚT NA PSÍ BLOG