Tyto webové stránky používají soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace
Dnes je 20. července 2018.










Bílý ovčák

Listopadové sobotní odpoledne bylo chladné a sychravé, mě se na vycházku moc nechtělo, ale můj psí kamarád se přímo těšil na novou várku důležitých psích zpráv. Přinesl si vodítko, mě čepici a boty, no jo, vždyť už jdu. Psiště si sedlo k mým nohám, opřelo se o mne zády, zaklonilo hlavu, a s vyplazeným jazykem se na mě mačkalo a domáhalo se pohlazení a následně vycházky.

Při cestě parkem mě z rozjímání vytrhlo vrnění mobilního telefonu. Ahoj, dlouho si se neozvala, řekl jsem, když jsem v telefonu uslyšel hlas své dlouholeté kamarádky. Ano dlouho, odpověděla, před několika měsíci se začal dost zhoršovat zdravotní stav mého psa. Přes veškerou péči a snahu svým stařeckým nemocem včera podlehl, s pohnutím v hlase mi sdělila smutnou skutečnost. Bylo mu necelých 15 let. To je mi líto, bohužel to potká každého z nás.

Potřebuješ s něčím pomoci, nebo nechceš jít s námi na procházku? Pomoc bych potřebovala, v jednom útulku za Prahou mají v karanténě bílého ovčáckého psa, víš, já bez psa nemůžu být. Jestli chceš, můžeme tam dojet, z mojí strany to není problém. Jsou mu necelé tři roky, šel z útulku do útulku, poslední majitelce byl odebrán úřední cestou. Zřejmě nic jiného než kotec nezná. Předchozí majitelé ho nezvládali. A ty ho chceš? Ano chtěla bych ho, otázkou je jestli bude chtít on mě. Když si padneme do oka, mohlo by to fungovat. Když ne, nedá se nic dělat.

Druhý den po obědě jsem pracně vysvětlil svému psímu kamarádovi, že tentokrát ho vzít sebou opravdu nemůžu a se svou kamarádkou jsme se vydali do psího útulku. Útulek leží na okraji města v lesoparku. Štěkot psů a pohyb dobrovolných venčitelů v této části města nikomu nevadí.

Prošli jsme branou a cestou jsme potkávali dobrovolné venčitele i pracovníky útulku, kteří za radostného štěkání vedli svěřené psy na procházku. Prošli jsme útulek, z mnohých kotců na nás koukaly smutné oči, jiné byly zvědavé, další bohužel apatické. Nejraději bych si ty čumáčky vzala domů všechny, povzdechla si moje kamarádka.

Všude bylo čisto, ale stres a nervozita byla patrná z hlasových projevů mnohých zdejších chovanců. Nikde jsem velkého bílého psa neviděl, asi bude někde mimo hlavní ubytovací zónu. Zastavili jsme se u dveří kancelářské budovy, na kterých byla cedulka ředitel útulku. A zaklepali na dveře. Přišla nám otevřít příjemná, usměvavá žena.

Dobrý den, na vašich webových stránkách jsme se dozvěděli, že hledáte nový domov pro bílého ovčáckého psa. Měli bychom o něj zájem. Dobrý den, ano máme ho tady, ale je v karanténě, nemohu vás k němu vzít. Všichni pracovníci útulku se ho bojí, může k němu jen paní cvičitelka a ta zde bude až zítra od 11 hodiny do 15 hodiny, ta by vám ho ukázala. Zítra máme pro veřejnost zavřeno, bude tady klid a ten bude pro vaše setkání s ním vhodnější. Moje kamarádka posmutněla, zítra je pondělí, pracovní den a pohlédla na mě. Samozřejmě se přizpůsobíme paní ředitelko, zítra v jedenáct hodin tu budeme, řekl jsem.

Pokračování


ZPĚT NA PSÍ BLOG