Tyto webové stránky používají soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace
Dnes je 20. července 2018.










Bílý ovčák II

Při mém návratu domů si mě mé psiště důkladně očichalo a pak se na mě s tázavým a z části vyčítavým pohledem zadívalo, tolik psích pachů cítilo z mého oblečení. Přesto mělo z mého návratu domů radost.

Druhý den ráno jsem opět svému psímu kamarádovi dlouze vysvětloval, že ho musím nechat doma, protože jedu pro jiného pejska pro naši kamarádku. Nadšení z toho opravdu nejevil. Zavřel jsem za sebou dveře a v tom okamžiku se ozvalo z druhé strany dveří dlouhé plačtivé vytí. Vrátil jsem a znovu ho hladil a vysvětloval, že ho mám rád, ať tiše čeká, že přijdu.

Odchod na druhý pokus se povedl, naložil jsem svou kamarádku do auta a vydali jsme se do útulku. Brána útulku byla zavřená a tak jsme se ohlásili telefonem. Po chvilce přišla paní cvičitelka a vedla na vodítku opravdu velkého, bílého, v daném okamžiku značně umolousaného dlouhosrstého psa. Který se lekal vrznutí brány, popelnice, všeho. Vždy neuvěřitelně lehce odskočil a na věc zavrčel. Když mě a mojí kamarádku uviděl, také výhružně zavrčel. Dívali jsme se na toho krásného, hrozivě vrčícího psa ze vzdálenosti několika metrů, podívali jsme se na sebe, oba nás napadlo, že toho psa si dnes nejspíš neodvezeme.

Chvilku jsme si u brány povídali, psiště se po chvíli opatrně přiblížilo a očmuchalo nás. Společně jsme se vydali na procházku. Cvičitelka ho vedla na vodítku, my šli vedle ní. Pes nás po očku sledoval, ale držel si od nás odstup. Dozvěděli jsme se o něm, že v době dospívání ho majitelé nezvládli a dali ho do útulku, další majitel ho rovněž nezvládl a tak ho zavřel do kotce, ze kterého přes rok nevyšel. Pak byl pro špatný stav a podvyživenost úředně odebrán a dostal se do dalšího útulku.

Paní cvičitelku zajímalo, jaké máme zkušenosti se psy jako je on. Moje kamarádka jí vyprávěla o svém šarplaninci, který jí zemřel stářím i několika dalších psem, které měla před ním. Já jsem se zmínil o svém kříženci šarplanince i o jeho předchůdci briardovi. O tom, jak se z každého ze psů stal můj šťastný stín, který žil 24 hodin denně se mnou. Velmi ji překvapilo, že i velcí psi s mou kamarádkou žili vždy v domě a že kotec nemá, nikdy nebyl potřeba. Po dvouhodinové vycházce lesem a pohovoru paní cvičitelka usoudila, že by pes byl v dobrých rukách.

Vrátili jsme se do útulku a zamířili do kanceláře k paní ředitelce. Maličká kancelář nebyla dimenzovaná na čtyři lidi a velkého psa. Všichni jsme si sedli a bílý pes se namáčknul k paní cvičitelce, kde se cítil v bezpečí. Já se usadil vedle ní. Tak jak se vám líbí, zeptala se. Copak to, mě se líbí, odpověděla moje kamarádka, ale nejsem si jistá, zda se líbíme my jemu, celou vycházku se tvářil, jako že tam ani nejsme. Asi sem budeme muset přijet víckrát. Je to krásný, ale ostrý pes, většina personálu v útulku se ho bojí, podotkla paní ředitelka. No mluvíme o tobě fešáku, a pohladila ho.

A pak se stalo něco, co nikdo z nás nečekal. Psiště se začalo vrtět a všechny nás obešlo. Nejprve se nechalo podrbat od paní ředitelky, pak se namáčklo ke kamarádce, posléze dalo packu na mé koleno a nechalo se hladit po krku a za ušima. No ty jsi přišel pro pohlazení, no ty seš krásnej pes. V tom okamžiku mi bylo jasné, že toho psa odvezeme. Cvičitelce i paní ředitelce spadnul kámen ze srdce.

Já jsem hladil bílé psiště a moje kamarádka s paní ředitelkou sepisovaly doklad o převzetí psa. Problém nastal, když kamarádka zjistila, že doma zapomněla bezpečností psí postroj do auta. A tak nám paní ředitelka půjčila erární. Neměli jsme na něj ani obojek, paní ředitelka nabídla z útulkových zásob. Obě ženy nás šly vyprovodit k autu, kde se psiště s naprostou samozřejmostí usadilo na zadním sedadle a popřály nám dobrou cestu. Rozloučili jsme se a vyjeli. Když jsme ujeli asi kilometr, uvědomili jsme si, že jsme zapomněli zaplatit za ten obojek. Prosím tě zavolej paní ředitelce, že se vracíme, řekl jsem kamarádce a otočil auto zpět.

Obě ženy nás čekali u vrat útulku s obavou, že se něco špatného stalo, když se vracíme. Ne kdepak, vše je v pořádku, jen když se zapovídáme, pak na něco zapomeneme, předal jsem peníze za obojek a omluvil se. Ještě jednou jsme se rozloučili a vyrazili k domovu mé kamarádky. Cesta probíhala dobře, psiště sedělo v klidu na zadním sedadle a sledovalo chvíli krajinu, chvíli nás. Jen při průjezdu jedním z městeček se začalo třást, tichounce pískalo, zvuk, který jsem od psa ještě neslyšel. Moje kamarádka ho hladila a konejšila. Když bylo městečko za námi, psiště se uklidnilo. Nejspíš poznalo něco, na co mělo špatné vzpomínky. Po dalších kilometrech jsme zastavili před domem se zahradou mé kamarádky. Tak tohle bude tvůj nový domov.

Pokračování


ZPĚT NA PSÍ BLOG