Tyto webové stránky používají soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace
Dnes je 23. února 2018.








Bílý ovčák IX



V průběhu prvních pár týdnů, co jsme s kamarádkou přivezli z útulku do jejího domova pastevce, bylo také několik odpolední, kdy jsem svého psího kamaráda nechal doma, a jel jsem k ní na návštěvu. Vystresované psiště z útulku bylo rádo za nový domov, pomalu si v něm zvykalo, ale přesto nedůvěřivě sledovalo každý její i můj pohyb, jako by se bálo, že pobyt u ní skončí a bude znovu odvezeno do nějakého kotce.

Za této atmosféry jsem se bál vzít sebou svého věrného stařičkého kamaráda, aby mu pastevec ze strachu o své nově nabyté postavení neublížil. Moje psiště bylo z několika málo návštěv u mé kamarádky na mě docela naštvané. Při příchodu domů mě moc nevítal, na procházce dělal, že tam nejsem. Kdybych situaci měl k něčemu připodobnit, nejspíš by to byla tichá domácnost.

Nezbylo než moje návštěvy u kamarádky úplně zrušit. Mému psímu kamarádovy jsem mnohokrát vyprávěl o bílém psovi, který měl smůlu na lidi a to mu přineslo hodně nepříjemností, dva majitele, kteří se ho zbavili a to vše proloženo dlouhodobým pobytem v kotci bez možnosti pohybu ve špíně a se stravou, o které si nedělám vzhledem podvyživenosti pastevce žádné iluze. O tom, že se objevila na internetu zpráva, že se hledá někdo, kdo by nešťastnému psovi rozuměl. Své povídání při hlazení svého psího kamaráda jsem končil slovy, a tak jsme pomohli. Pastevec je u kamarádky a my dva se za ním pojedeme podívat. Mé psiště mě pozorně naslouchalo, ale žádné nadšení nejevilo.

Den po vánocích zazvonil u dveří kurýr s velkou krabicí s oblíbenými pamlsky pro mého psího kamaráda a s několika pamlsky pro pastevce. V blízkých lahůdkách jsme měli objednaný vánoční dárek pro moji kamarádku, kýtu pršutu a já si na návštěvu koupil krabici dortů v oblíbené cukrárně, neboť moje kamarádka kromě sušenek pro své nové psiště nic nepeče. Takto vybaveni jsme nasedli do auta a po dálnici vyjeli z Prahy do městečka, na jehož okraji kamarádka bydlí. Můj psí kamarád žádné nadšení z cesty nejevil a atmosféra by se dala krájet, dlouhá léta nebyl nikdo, s kým by se o mě musel dělit, a teď měl pocit, že jsem si našel jiného psa…

Kamarádka s pastevcem na nás čekali v parku, aby se psi mohli seznámit na neutrální půdě. Vystoupili jsme z auta a já jsem hladil svého psího kamaráda a uklidňoval ho. Pastevec strnul, nevěděl, zda mě má vítat nebo odhánět pro něj cizího psa. Moje psiště mi stálo za zády s naježenými chlupy a čekalo, co se bude dít. Promluvil jsem na pastevce a ten přátelsky zavrtěl ocasem. Napětí, které bylo vidět na mém psím kamarádovi, povolilo. Psi se opatrně očmuchali a všichni společně jsme se vydali na procházku. My dva, kamarádka a já, jsme šli uprostřed, na moji pravou nohu šlo nalepené mé psiště, na levou nohu kamarádky pastevec, jako by se oba báli o své páníčky a chtěli si je hlídat a být jím co nejblíž. Byl jsem rád, že se oba psi tolerují.

Po návratu z vycházky jsme si s kamarádkou dali kávu a dort, navečer jsem se svým psím kamarádem vyrazil na cestu k domovu. Myslím, že si oba psi oddechli, že má zase každý z nich svého páníčka a paničku pro sebe.

Pokračování


ZPĚT NA PSÍ BLOG