Tyto webové stránky používají soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace
Dnes je 17. července 2018.










Bílý ovčák VII



Veterinární ordinace je místo, které čas od času musí navštívit každý pes, preventivní očkování je povinné a tablety na odčervení udržují zažívací trakt psího kamaráda v dobré kondici.

Jaké mají naši psí mazlíci pocity při návštěvě veterinárního lékaře nevím, ale domnívám se, že přinejmenším smíšené, nadšením neplanou. V čekárně zpravidla zkrotnou, přestože s ostatními čekateli na odbornou péči sedí většinou čumák na čumák. Mnohdy na kočičí čumák, i tak se chovají skoro vždy nekonfliktně. Zatímco pes většinou dorazí po svých, kočky vykukují za mřížkou svých přepravních kotců.

Pes obecně se má při návštěvě veterinární ordinace na pozoru. Tolik nepříjemných, intenzivních pachů léků i desinfekcí, včetně pachů předchozích pacientů, ulpívá na oblečení veterináře. To potupné měření teploty, když osoba v bílém jakoby nic nadzvedne příchozímu chvost a do míst citlivých zamíří s teploměrem, aby výsledkem měření podpořila či potlačila svou teorii, kterou vzápětí přednese páníčkovi. Takové měření teploty by si z psího pohledu jistě zasloužilo přinejmenším řádné kousnutí, ale to by se páníček zlobil.

Žádnému psovi, kterého jsem měl já nebo moje kamarádka, se k veterináři nechtělo, bílý pastevec nebyl výjimkou. Mé kamarádce se jevilo nezbytné přesvědčit pastevce o tom, že návštěva veterinární kliniky není nic mimořádného ani nepříjemného.

První návštěva na klinice proběhla bez potíží, v čekárně nikdo nebyl a tak jsme ho po chvíli přesvědčování zvážili, a po té vstoupil do ordinace. S šéfem kliniky, který měl ten den službu, se kamarádit nechtěl, nabízené pamlsky nepřijal, a když šéf k němu přistoupil blíž, pastevec couvl za paničku a výhružně zavrčel. Z tónu bylo jasné, že legrace skončila a tak jsme pro jistotu šli domů.

O několik týdnů později jsme se na klinice zastavili opět, bylo nutné překontrolovat váhu psa, který se k předkládaným miskám zrovna nehrnul. Rovněž bylo třeba, aby se veterinář podíval na podivný flíček na jeho bříšku. Kamarádka v tušení, že nebude snadné Cézara přesvědčit, aby se nechal od veterináře prohlédnout, flíček vyfotila a fotky před návštěvou veteriny poslala mailem. Skutečně, nemít Cézar náhubek, veterinář by byl pokousán, ale i tak mu podařilo se na flíček podívat. Naštěstí to nebylo nic vážného.

Při další návštěvě nás přivítala veterinářka, která se zjevně Cézarovi líbila víc. Nechal se pohladit a podrbat. Sám si od ní pamlsek nevzal, až poté co to panička odsouhlasila. Na druhou stranu, zbytek klíštěte, které si částečně vykousal, si od ní ošetřit nenechal. Začínalo být jasné, že povinné očkování proti vzteklině bude problém. Jak naočkovat psiště, které k sobě nikoho nepustí a nenechá na sebe kromě paničky nikoho sáhnout. Otázka, která nás trápila čím dál tím víc.

Bylo páteční pozdní odpoledne, když jsme plni obav s očkovacím průkazem a krabičkou domácích máslových sušenek dorazili na veterinu. Před námi bylo několik psů a jedna kočka, jejich ošetření šlo poměrně velmi rychle. Pastevec už cestou poznal, kam jedeme, před veterinární klinikou udělal několik hromádek a označkoval, co se dalo.

Když už byla čekárna prázdná, objevila se ve dveřích ordinace ona usměvavá, Cézarovi sympatická veterinářka a my vešli. Odrbávání a máslové sušenky ukolíbaly pastevcovu pozornost, že si pomalu ani nevšiml, když mu sestřička do kožichu rychle píchla injekci. Nutno říci, že se nám všem ulevilo a doufáme, že i další návštěvy veteriny už budou probíhat klidně.

Pokračování


ZPĚT NA PSÍ BLOG