Tyto webové stránky používají soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace
Dnes je 23. února 2018.






Cesta do Chorvatska

Jaro, pro mnohé kouzelné slovíčko, prodlužující se dny, hřejivé sluníčko, probouzející se příroda po zimním spánku, rozkvetlé stromy, zelené louky, mnohé romanticky založené duše by citovaly Máchův Máj…

Pro mě však jaro poslední desetiletí přinášelo poněkud jiné, méně poetické období, jarní únavu, virózu, bolesti zad, daňové přiznání, daně a všeliké možné nedoplatky a doplatky, které to krásné a bezstarostné jarní vlání z dob mládí úplně zastínily.

Letošní zima nezima však přece jen nějaký půvab měla. Viróza se nedostavila, záda bolela méně než obvykle a mému psímu kamarádovi se z vycházek chtělo domů čím dál méně, nutno říci, že se namlsal cestováním. Když jsem omylem nechal jeho cestovní tašku před skříní, kde bývá uložena, začal k ní snášet své věci, vodítko, pelíšek, z komory přitáhl pytel granulí. Na má slova ty zvíře chlupatý a kdo to bude uklízet, reagoval způsobem, který se mu osvědčil. Přitulil se ke mně, dal hlavu na kolena a svůj pohled upřel do mých očí. Nejspíš nabyl dojmu, že páníček není dostatečně vláčný, tak přidal tlapku na koleno.

Seděl jsem u svého domácího psacího stolu, a oběma rukama hladil své mazlivé psiště za ušima. Tak víš co, když už máš skoro sbaleno, zabalím si taky, je krásně pojedeme někam na jih, k moři. V tomto čase, předpokládám, tam moc návštěvníků není, nebudeme nikomu překážet a nebude tam nepříjemné horko. Můj psí kamarád se na mě mačkal, vrtěl ocasem, pak začal rozjařeně poskakovat po místnosti a štěkat jako by říkal, tak jdeme, na co čekáš. Kamaráde, ono to tak jednoduché není, zaprvé kam pojedeme, za druhé co na sebe a co sebou. A pak taky, kudy pojedeme. Nezlob a neskákej. Psiště se ke mně opět přitulilo s hlavou vyvrácenou dozadu a s vyplazeným jazykem sledovalo, co dělám. Neboj, pojedeme na výlet.

Nalistoval jsem v diáři telefon svého dlouholetého kamaráda bydlícího v jedné z vesniček na Makarské riviéře a vytočil jeho číslo. Molim (prosím), ozvalo se na druhé straně. Ahoj Miro. No to je dost, že se taky ozveš, a kde jsi, ozvala se čeština, okořeněná valašským nářečím. Zatím doma, ale chtěl bych pobýt u tebe tak jeden týden. Kdy přijedeš? Tak za tři čtyři dny, Miro, přijedu se psem… Přijeď si, s kým chceš a být tady můžeš, jak dlouho chceš. Tak to bychom měli, pohladil jsem svého psího kamaráda, nakoupíme nějaké zásoby, zabalíme a ráno vyrazíme.



Následující


ZPĚT NA PSÍ BLOG