Dnes je 17. července 2018.










Když do života vstoupí pes

Některá setkání nás ovlivní na hodně dlouho, často i na celý zbytek života. Můžeme potkat životního partnera, nové přátele, můžeme potkat i psa, který změní náš způsob života i náš dosavadní pohled na svět kolem nás.

Když se moje životní pouť protnula s cestou ovčáckého psa, neměl jsem se psy žádné zkušenosti. První týdny společného života jsme od sebe udržovali vzájemný odstup spojený s nenápadným pozorováním toho druhého.

Zlom v našem soužití nastal při prvním delším výletu do hor. Byl krásný podzimní den, azurové nebe, měkké a teplé podzimní slunce. Cesta, kterou vroubil smrkový les, vedla i přes několik potoků s křišťálovou vodou. Můj nový psí kamarád, který miloval vodu, se neopomněl v každém z nich vymáchat. Po mnoha hodinách chůze do kopců se krajina kolem nás změnila. Rozlehlá náhorní zvlněná planina. Místo dalekých rozhledů, jako stvořené k rozjímání a my jsme pospíchali do jeho středu. Co nejdál od lidských sídel dole v údolích.

Utábořili jsme se na nízkém pahorku a dívali se na sluneční kotouč mizící na obzoru, na barevnou hru červánků, usínající den a probouzející se noc. Noc tmavou, nerušenou lampami pouličního osvětlení a hlukem měst. Noc ozdobenou nekonečným počtem zářivých hvězd, s nebem nad hlavou, které bylo tak blízko. Byl čas jít spát, ale kožich mého čtyřnohého kamaráda byl mokrý a občas s ním otřásla zima. Dost se ochladilo a já přemýšlel co s tím. Náhradní triko jsem použil jako psí ručník, ale moc to nepomohlo. Zabalil jsem ho tedy do své bundy a sám jsem ze spacáku pozoroval hvězdy. Po chvíli se i v bundě třásl zimou. A tak jsem rozepnul zip spacáku a mokrého psa vzal k sobě. Brzy se přestal třást a usnuli jsme oba.

Nad ránem mě vzbudilo něco, co jsem do té doby nepoznal. Tváře mi naprosto tiše olizoval můj spolunocležník, snažil se mě vzbudit. Jen pár metrů od nás kráčelo velké stádo jelenů, tak blízko jsme jim už nikdy potom nebyli. Noc nás sblížila a domů jsme se vraceli jako dva nerozluční přátelé, časem jsme si rozuměli i beze slov. Jeho největší radostí bylo, když mohl být se mnou a díky tomu, že jsem ho mohl brát sebou i do kanceláře, mě doprovázel prakticky všude. Byl to můj šťastný stín. Dnes si už život bez psa nedokážu představit….




ZPĚT NA PSÍ BLOG