Dnes je 23. února 2018.








Lyžování v Rakousku

Letošní zima ještě před několika dny připomínala spíše pozdní podzim nebo možná jaro. Na leden nezvykle vysoké teploty, přiměli ptactvo k rannímu i podvečernímu zpěvu. Počasí na zimu vůbec nevypadalo. Ani vánoce bez sněhu neměli tu správnou atmosféru, i když volno bylo příjemně dlouhé. Víš co kamaráde, když nejde zima k nám, my pojedeme za ní. Můj psí kamarád seděl vedle mě u křesla, hlavu mi položil na koleno. Jednou rukou jsem ho hladil za uchem a druhou surfoval po internetu, v Tyrolsku sníh je a hodně, podívám se, zda mají volno v některém z hotelů, kde mají rádi i psí hosty. Měli jsme štěstí, volný byl poslední pokoj s terasou, odjezd pozítří. Je to sice narychlo, ale proč ne.

V takových hotelech mají sice v každém pokoji psí pelíšek a misky na stravu to ano, ale můj pes po předchozích zkušenostech preferuje svůj vlastní pelíšek. K tomu je třeba přibalit cestovní misky na granule a vodu, košík na psí čumák kvůli místním předpisům, psí pas, nějaké léky a mastičku na tlapky, několik ručníků a pytel oblíbených granulí, psí cestovní taška je koukám stejně velká jako moje…

Vyjeli jsme na dálnici Praha, Plzeň, Regensburg, dál na Mnichov, tam byla zácpa na okruhu jako obvykle, zkusíme projet přes město, možná to bude rychlejší, otočil jsem se na podřimujícího psa, který při každém zastavení nadzvedl oko, aby zjistil, zda jsme na křižovatce nebo na nějakém z odpočívadel, kde by si mohl přečíst pesemesky ostatních psích cestovatelů. Byl krásný zimní mrazivý den s azurovou oblohou hodinu po poledni. Víš co, blesklo mi hlavou, pojedeme přes Garmisch-Partenkirchen, zkrátíme si cestu, z dálnice toho moc nevidíme a takhle si cestou po horských silnicích prohlédneme krajinu. Projeli jsme tímto půvabným městečkem, rájem zimních sportů Bavorska a vjeli do překrásného království zasněžených horských údolí, vysokých hřebenů a strmých štítů. Auto zvyklé na české silnice statečně zdolávalo 9% stoupání a funělo vzhůru do hor směr Tyrolsko.

Cesta byla přece jen dlouhá, poslední kilometry po úzkých silnicích, udržovaných jen pluhováním, jsme jeli hodně pomalu a potmě. Když jsme zastavili na konci městečka na parkovišti hotelu, byl jsem rád, že mám cestu zdárně za sebou. Vystoupili jsme z auta a oba se protáhli. Protože jsme přijeli poměrně pozdě, ani jsme nedoufali, že ještě dostaneme něco k jídlu. Ale v recepci nám dali klíč od pokoje a s úsměvem sdělili, že můžeme jít rovnou na večeři do jídelny, kde mám rezervovaný stůl. Číšník nás vedl ke stolu, cestou jsme byli doprovázeni zraky většiny hostů i některých psů, kteří zrovna nebyli zalezlí pod stolem, skryti za ubrusem. Stůl pro nás byl až na opačné straně jídelny. V samém závěru cesty jídelnou jsme míjeli stůl, u kterého tvrdě spal foxteriér. Číšník i já jsme ho obešli, zatímco můj pes k němu se zájmem přičichl. Psí instinkt foxteriéra vzbudil, nad sebou uviděl velkou chlupatou hlavu, lekl se, vyskočil a napůl vystrašeným napůl vzteklým tónem hlasitě vyjel po mém psovi. Ten naštěstí zachoval klid, psí výměna názorů se nekonala a tak jsem si mohl v klidu vychutnat večeři. Těžší to bylo s výběrem jídel na další den, jídelní lístek byl psaný tyrolskou němčinou a k porozumění všem kulinářským výrazům moje němčina nestačila. Takže zítra mě čeká překvapení, co jsem si vybral za dobrotu. V útulném pokoji mého psa zaujala miska, ve které ležela sušenka. Tyhle psí sušenky na uvítanou, jak jsme se dozvěděli později, peče šéfkuchař hotelu pro psí návštěvníky osobně. Vybalil jsem svému psímu kamarádovi jeho vlastní pelíšek a po krátké večerní procházce jsme se šli vyspat. Ráno se porozhlédneme po okolí.

Pokračování



ZPĚT NA PSÍ BLOG