Dnes je 11. prosince 2018.










Psi a jejich vycházky

Nádherné počasí tohoto víkendu vylákalo na delší vycházku snad všechny majitele psů, i takové, kteří obvykle jen vyběhnou vyvenčit před dům. U těch to pak spíš vypadá, že na procházku vzal pes svého páníčka a určuje směr i rychlost. Zvláště, jde-li o psa větší vzrůstu. Před mnoha lety jsem na okraji takzvané velké Prahy, ve vsi, která byla k Praze administrativně přičleněna, občas potkával velmi štíhlou ženu na vysokých podpatcích, která vodila na procházku dva afgánské chrty. No vodila, spíše byla vláčena ulicemi dvojicí velkých a silných psů, kteří na její úpěnlivé prosby, aby šli pomalu nebo změnili směr, nebrali sebemenší zřetel. Je s podivem, že při těchto vycházkách nepřišla k vymknutému kotníku.

Kdo má zkušenosti s pasteveckými plemeny, ví, jak tito psi umí být tvrdohlaví. Kým nebo čím byl inspirován další příběh těžko říci, snad ostatními milovníky psů, kteří nejmenovanou ulicí chodí na procházku. Na konci ulice žil řadu let v zahradě kavkazák, se kterým páníček na procházku nechodil. Až jednou se majitel psa rozhodl, že se s ním také půjde projít. Vzal kavkazáka na vodítko a vydal se vzhůru ulicí. Pes nezvyklý této činnosti se zastavil zde i onde. Očichal to i ono a na jednom místě, několik desítek metrů od své zahrady, se rozhodl odpočinout a na trávníku ulehl. Páníček vydal pokyn k chůzi a nic. Zatahal za vodítko, rovněž nic. Chvilku psa přemlouval, opět nic. Po půlhodině různých pokusů odtáhnout sedmdesátikilového psa, který nechce, zanechal páníček (mimochodem chlap jako hora) psiště tam, kde bylo a vydal se domů sám. No někdy se prostě nedaří. Chvíli nato přišla panička, kterou pes zjevně respektoval, vzala vodítko do ruky a pes s ní v klidu odešel.

Někteří psi k vycházkám svého páníčka ani nepotřebují. Kamarádova rodina dříve vlastnila čistokrevného, ušlechtilého tibetského teriéra s předlouhým rodokmenem, v tehdejším socialistickém Československu poměrně velkou vzácnost. Psiště, vědomo si své výjimečnosti, si dělalo, co chtělo a rodinu, ve které žilo, doslova ignorovalo. Neopakovatelnými se staly nedělní vycházky psího šlechtice šumavskou přírodou, na které se vydával sám. Rodina tam trávila víkendy v chalupě a nedělní odpoledne byla vždy stejná. Spakovaná rodinka, připravená k odjezdu, dlouhé hodiny do pozdního večera vyčkávala a vyhlížela jeho psí výsost, až se laskavě vrátí z lesa s výrazem „no a co má být“. Po té bylo psiště odchyceno a odvezeno do Prahy.

Na následujícím videu uvidíte, že není vždy jasné, kdo koho vede na vycházku :-)




ZPĚT NA PSÍ BLOG