Dnes je 23. února 2018.






Psí korzo

Na ranní a večerní venčení jsme chodívali se psem do jednoho z parků u řeky. Scházela se tam psí komunita z přilehlé městské části se svými páníčky. Za slunečného počasí bývalo pod stromy letitých lip a platanů doslova nacpáno. Nábřeží je přirozeným korzem, poklidná hladina řeky, a překrásný pohled na malostranské paláce a pražský hrad dotváří jeho neopakovatelnou atmosféru.

Pes i já jsme zde znali kdejakého soukmenovce. Pobíhalo zde několik tehdy módních dalmatinů, ale i množství jezevčíků, pudlíků, jorkšírů a dalších. Věděli jsme, která panička, když nás spatří, se vrhne ke svému mazlíkovi a vezme si ho do náruče, který pes nás přijde pozdravit s přátelským vrtěním ocásku. Byli i tací psí jedinci, kteří když jsme se přiblížili, k nelibosti svého páníčka si lehli na záda a odkryli bříško na důkaz své podřízenosti. Jiní psi, když nás míjeli, koukali na opačnou stranu a dělali, že nás nevidí, že tam prostě nejsme. Ve své podstatě to všechno byly znaky podřízenosti psích jedinců, kteří zhodnotili danou situaci a dali jasně najevo, že si nepřejí konflikt. Mého tehdejšího psa, kterého jsem doprovázel na procházkách, provázela i řada zvědavých pohledů lidí. Velký černý dlouhosrstý pes připomínající medvídka byl bezkonkurenčně největším psem v té době v dané lokalitě.

Až jednou…byl mlhavý den jako vystřižený z anglické detektivky, kráčeli jsme po naší obvyklé vycházkové trase. Náhle se proti nám v mlze zhmotnil obří krémový pes, kterého jsme tam dosud nepotkali, v první chvíli mi hlavou proběhla myšlenka na psa baskervilského. Doprovázela ho subtilní dáma. Uhnout z cesty nebylo kam, čím víc jsme se blížili k sobě, tím větší se mě zmocňovalo napětí, bylo jasné, že tu dámu vede na procházku její pes a v případě konfliktu nemá šanci ho zvládnout. Můj pes se rozhodl, že takhle velkého psa bude rozumnější jako první uctivě pozdravit a s přátelským vrtěním ocasu mu vykročil vstříc. To vyděsilo paničku vlkodava, která v něm stále viděla štěňátko, přestože můj ovčák mu byl tak po břicho a s obavami se poptávala, zda mu můj pes neublíží. Ubezpečil jsem ji, že ne, psi se v klidu očmuchali a pokračovali jsme v procházce. V dalších dnech, kdykoli jsme je zahlédli, jsme já i můj pes bezděčně zkopírovali chování rozumných malých psů, které jsme potkávali, sklopili jsme uši, dívali se stranou a dělali, že ten obří pes tam prostě není ….


ZPĚT NA PSÍ BLOG