Dnes je 11. prosince 2018.










V domově důchodců

Dny plynuly a jak to bývá, někteří spolubydlící z domu, kde jsme bydleli, na naši bývalou spolubydlící stařenku ze čtvrtého patra pod tíhou dennodenních starostí pozapomněli. Jiní, především ti starší se poptávali, jestli za ní do domova důchodců chodíme. Tak jsme se můj ovčák a já, stali spojkou mezi staršími obyvateli domu, kde jsme bydleli a naší milou stařenkou v jejím novém domově pro seniory. Nosili jsme dopisy, knihy, někdy i nějakou tu mlsotu.

Do domova důchodců jsme chodívali zpravidla ve středu odpoledne, naše bývalá sousedka sedávala v křesle u okna a čekala nás, můj psí kamarád jí vždy způsobně pozdravil krátkým štěknutím, mačkal se jí k nohám, vrtěl ocasem a nakonec se k ní přitulil, hlavu položil na kolena a nechal se hladit za ušima. Přimhouřil tmavé oči a díval se na stařenku a naslouchal jejímu vyprávění. Většinou jsem poreferoval, co je nového v domě, vyřídil pozdravy, předal knihy. Čas určený na návštěvy vždy utekl jako voda.

Nutno říci, že vše nebylo tak idylické, na dveřích areálu sice nevisela cedule zákaz vstupu psů, ale jen proto, že nikoho nenapadlo, že by do domova důchodců mohl přijít někdo se psem. Nevraživě se na nás dívala část obyvatelů domova, byli to ti kteří, jak se říká, psy nemuseli. Na druhou stranu část seniorů se na psa usmívala a bylo na nich vidět, že by si ho ráda pohladila a kamarádila s ním. Po chuti pes nebyl ani části personálu, především té, která měla na starosti úklid. Abychom omezili možné výtky na minimum, vždy před vstupem do budovy jsem z batůžku vyndal vlhký hadr a svému psímu kamarádovi otřel za udivených pohledů jednu tlapku za druhou.

Venku se stmívalo, lednový den je krátký, a my se rozloučili s naší stařenkou a pomalu a tiše jsme procházeli dlouhou chodbou a pak dolů po širokém schodišti k hlavnímu východu. Tam nás zastavila se slovy „Vy dva na slovíčko,“ starší žena a rukou nás vyzvala ke vstupu do kanceláře. Na dveřích visela cedule Ředitel ústavu. „Tak prosím,“ pobídla nás.

Žena zavřela za námi dveře a mě došlo, že jsme lidově řečeno na koberečku. Zůstali jsme stát uprostřed kanceláře. Můj psí kamarád rovněž pochopil tíhu okamžiku, a jak měl ve zvyku, sedl si, zvedl pravou packu a krátce štěkl na pozdrav. „Co vy tady s tím psem, my jsme ústav sociální péče…“ spustila paní ředitelka. „ Jsme zde na návštěvě, u naší bývalé sousedky z našeho domu. Víte, ona nikoho nemá a má ráda mého psa,“ vysvětlil jsem. „To jsem si všimla a taky toho, že mluví hlavně o vašem psovi. Taky vím, jak se těší, až si ho bude moci zase pohladit. Způsobil jste tady ale pozdvižení a diskuse, někteří obyvatelé mě žádají, abych zamezila návštěvám psa, jiní mě žádají o to, zda by zde nějaký pes nemohl být.

Ten večer jsem zavolal své známé, před časem se ujala psa, který se vyznačoval tím, že byl „mazlící“, nechal se hladit od všech a drbání a hlazení přímo vyžadoval. Na další návštěvu domova seniorů jsem ji i jejího psího mazlíka vzal sebou a představil paní ředitelce. Výsledkem bylo, že do domova seniorů docházeli pravidelně a její pes se nechával hladit a zlepšoval náladu a celkových psychický stav mnohých jeho obyvatel. Jak to paní ředitelka zařídila po úřední stránce nevím, ale asi to neměla snadné, v té době se o canisterapii teprve začínalo opatrně mluvit.


ZPĚT NA PSÍ BLOG