Tyto webové stránky používají soubory cookie. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Další informace
Dnes je 17. července 2018.












Vánoce svého dětství si všichni neseme ve svých srdcích.

Své útlé dětství jsem prožíval v maličkém městečku obklopeném hlubokými lesy v srdci horského masivu Jeseníků a odtud mám i první vzpomínky na vánoce. Na tehdy omšelém náměstí stál ozdobený vánoční strom, v několika obchodech ve výlohách visely velké stříbrné koule nebo slzičky na třpytivých řetězech a myslím, že už tehdy se v obchodech linuly z reproduktorů zvuky ve stylu „jednou v roce na vánoce strejda housle popadne…“

V první třídě jsme z barevných papírů pod vedením hodné paní učitelky slepovali vánoční řetězy a různé ozdoby, těmi jsme pak společně ozdobili smrk, který ve vstupní hale školy nainstaloval pan školník, a pak u nazdobeného stromu zpívali vánoční koledy. Tehdy a tam jsem se také dozvěděl, že ježíšek není, že dárky dávají pod stromeček maminka s tatínkem a že my jako děti jim můžeme dát ten nejkrásnější dárek tím, že budeme hodní a budeme se dobře učit. Po té nás vypustili ze školy a děti se rozlétly do přilehlých ulic jak hejno vrabců.

Jen já a moje spolužačka Ivanka, se kterou jsem seděl v jedné lavici, jsme se pomalu šourali zasněženou ulicí na náměstí k několika kádím s kapry, ohradou s vánočnými stromky a vyřezávanými jesličkami. Drželi jsme se za ruce, postávali u kašny uprostřed náměstí a mlčeli, jak dlouho nevím. Vím jen to, že jsem dostal zezadu lepanec a čelem uhodil Ivanku, která se rozplakala. Ten děsný pohlavek jsem dostal od Ivančiny maminky, která stejně vehementně přetáhla i ji s tím, že na tohle máme dost času oba, drapla jí za ruku a to plačící krásné blonďaté drobné stvoření s dvěma culíčky s beruškami táhla ode mě pryč ulicí za hlasitého peskování. Nechápal jsem, co strašného jsme provedli.

Druhý den byl štědrý den, dopoledne jsem pomáhal loupat brambory na salát a po obědě se vydal za spolužačkou. Od dětí v domě, kde bydlela, jsem se dozvěděl, že odjela i s rodiči k babičce. Bylo mi smutno, domů se mi nechtělo, na konci parku jsem pozoroval vysokou zvěř, která přišla ke krmelcům. Kolik je hodin, jsem netušil, vnímal jsem jen to, že se nějak rychle setmělo. Domů jsem z pohledu rodičů přišel dost pozdě. Místo štědrovečerní večeře jsem dostal výprask a domácí vězení. Stejně bych nikam nemohl, následující dny se balilo a celá rodina jsme se stěhovali do Prahy.

Po mnoha letech jsem zastavil autem poblíž centra svého rodného města, pěší zónou jsem spolu se svým psem došel na upravené náměstí. Smrk z mého mládí byl ještě mohutnější a ozdoben stovkami ledových diod, kolem kašny, kde jsme tehdy stáli s Ivankou, byla řada stánků s vánoční tematikou, jesličky zůstali stejné, jen lidí a vůní bylo víc.

Díval jsem se vzhůru ulicí, na jejímž konci se tehdy rozplynula Ivanka. Po chvíli se z mlhy vynořila postava ženy, v jedné ruce francouzskou hůl, v druhé držela za ruku asi šestiletou dívenku, které zpod červené čepice vykukovaly blonďaté vlásky. Snad to bylo tím místem, ale zdála se mi povědomá. Zatajil se mi dech, když přišly ke mně, oslovil jsem je. Promiňte, nejmenujete Ivanka? Žena se zarazila, podívala se na mě a zeptala se „A vy, vy jste kdo“? Představil jsem se, chvíli mlčela a pak řekla, Iva jsem, vaše jméno mi něco říká, přesto nevím, kam vás zařadit. Dívenka zatahala paní za ruku „Babí, pojď se podívat na jesličky“. „Promiňte, musíme už jít“, řekla. „Hezký den přeji“, odpověděl jsem.

Vzpomínky z dětství, na vánoce prožité s rodiči, nás provází zpravidla celý život, většina z nás je má spojeny jen s těmi krásnými prožitky a kouzlo času minulého se snaží předat generaci svých dětí či vnuků.

Osobně se domnívám, že vánoce nejsou o kupě dárků pod stromečkem, vygruntovaném bytě či dvaceti druzích napečeného domácího cukroví, ale o tom, aby nám bylo dobře. Mě, stejně jako mnoha jiným, je dobře se svým psem, jiný trvají na tom, že na vánoce musí být rodina pohromadě, i když se celý rok nemusí a na vánoce si lezou obzvlášť na nervy, pak je takové vánoční setkání pro všechny utrpením. Na druhou stranu jsou i tací, kteří se vidí rádi…

Vánoční stromeček si nazdobím vždy, dřív jsem zdobil smrček z lesa, poslední roky zdobím stromeček umělý, není to sice ono, zato odpadne jeho každoroční nákup a pak se nevtírá nerudovská otázka, kam s ním. Cukroví objednám v cukrárně. Dárky přátelům nakoupím na internetu, tudíž se nemusím ke konci roku mačkat v přeplněných obchodech. Na sebe a psiště myslím také. Dárek pro nás dva je v podstatě vždy stejný, ale přece jen pokaždé jiný. Na vánoční týden se sbalíme, Prahu necháme ostatním a zamíříme ven z města. Ty vánoce z mého dětství, se spoustou sněhu, vánočními mlsotami, nazdobeným kostelíkem, nikam nespěchajícími pohodovými lidmi nacházím v malých městech a vesničkách rakouských Alp. Proto se tam na vánoční svátky každý rok rád vracím.

Nenechte se předvánočním shonem uštvat. Vánoce jsou o vnitřní pohodě a tu si nenechte vzít. To vám přeje server SePsem.cz




ZPĚT NA PSÍ BLOG