Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.



Dnes je 1. října 2020.


Konopišťský zámecký park

3.3.2020

Na zámku Konopiště jsem nebyl desítky let. Přijel jsem k němu od Neveklova a nechal se vést první cedulí parkoviště, na kterou jsem v blízkosti areálu natrefil. Úzká silnička v těsné blízkosti zámeckého rybníka mě přivedla pod jeho hráz na malé parkoviště. V zimním období se za parkování neplatí, byla to vcelku příjemná zpráva, ta horší, že tu bylo plno a já zaparkoval na posledním volném místě. Překvapilo mě množství výletníků, které zde mimo sezonu bylo, a co víc, řadu návštěvníků doprovázel jejich čtyřnohý kamarád.

Chodníky parku v těsné blízkosti zámku byli opravdovou promenádou, modrá obloha a sluníčko vytvářelo přímo sváteční atmosféru, bylo jen na škodu, že v tom krásném únorovém nedělním odpolední chyběl třpytivý sníh, i tak bylo dost těch, kteří si jako pozadí na své selfie zvolili monumentální budovu zámku, drobnou zahradní architekturu, nebo nádherné přírodní scenérie parku.

Zdejší anglický park má rozlohu 340 ha a jestli jste zvídaví a milujete i delší vycházky, přijměte pozvání hned tří naučných stezek, které vás jím provedou. Naučná stezka „Pod stromy“ vás seznámí se vzácnými stromy rostoucími v parku (okruh 3,5 km). Naučná stezka „Historie a příroda Konopišťského zámeckého parku“ se skládá ze dvou okruhů, kratší v bezprostřední blízkosti zámku cca 1,5 km vás obeznámí se sochařskou výzdobou a drobnými stavbami v okolí zámku, delší okruh cca 5 km představí zdejší přírodu (okruh dohromady 6,5 km). Naučná stezka "Lesní stezka Ferdinanda d’Este" dá nahlédnout do lesního hospodaření a seznámí s obyvateli lesa (2 km tam a zpět).

Na ty větší narazíte cestou od hlavního parkoviště k zámku. Ve velké ohradě tu žijí mufloni, daňci i stádo jelínků sika. Jsou zvyklí na přítomnost lidí, zvědaví a tak je dost možné, že se na vás přijdou podívat.

Hned proti ohradě se nachází, svým interiérem naprosto vyjímečná, resturace "Stará myslivna", podávají tady skvělé zvěřinové speciality, navíc jsou tu hosté vítáni i se psy, nerezová miska s vodou pro vaseho čtyřnohého kamaráda není problém.

Je třeba respektovat přání správců parku mít psiště na vodítku, to vám umožní absolvovat v letní sezoně i prohlídku nejhezčího místa v parku "Růžové zahrady". Dodnes zde roste žlutá růže "Maršálka", kterou dostala darem od britského maršála Neela manželka následníka trůnu Žofie Chotková.

Zámek je na rozdíl od Artstettenu, rakouského sídla potomků následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este, čtyřnohým kamarádům uzavřen, na druhou stranu je nutné ocenit fakt, že park je psům přístupný a návštěvník, který sem v sezoně přijede na prohlídku se psem, má možnost psiště odložit na veřejnosti nepřístupném nádvoří zámku. Jak to blíže funguje nevím, službu jsem nevyužil.

Rozhodně stoji za to, tento zámecký skvost se statusem národní kulturní památky navštívit. Interiéry zámku se povedlo obnovit podle dobových fotografií tak, aby co nejvíce odpovídali době, kdy zde žil následník trůnu habsburské monarchie, František Ferdinand d‘Este se svou manželkou Žofií Chotkovou a svými dětmi. Vyvzdorované manželství těch dvou bylo až pohádkově šťastné, skončilo však mimořádně tragicky. Jejich příběh se začal psát v roce 1896. Žofie Marie Josefína Albína roz. hraběnka Chotková z Chotkova a Vojnína byla dvorní dámou arcivévodkyně Isabely z Croy, manželky rakouského arcivévody a těšínského vévody Bedřicha Rakousko-Těšínského (markýze Gera) kterého si mnozí z nás pamatují z díla Petra Bezruče. Manželé měli několik dcer, časté návštěvy následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este v rodině vzbuzovali naději, že by za něj mohli jednu z nich provdat. Když vyšlo najevo, že František Ferdinand chodí za Žofií Chotkovou, byl z toho u císařského dvora ve Vídni docela slušný skandál.

Císař František Josef I byl proti sňatku české hraběnky s následníkem trůnu. Z pohledu rodových zvyklostí Habsburků považoval sňatek za nerovnorodý. Později sňatek povolil, podmínkou však bylo to, že děti manželů se vzdávají nároků na císařský trůn. Je pochopitelné, že za těchto okolností manželský pár raději pobýval mimo Vídeň. Za své hlavní sídlo si zvolil konopišťské panství.

František Ferdinand koupil Konopiště v roce 1887. Původně středověký hrad, postavený ve stylu francouzského kastelu, nákladně přestavěl, v historizujícím stylu dle návrhu českého architekta Josefa Mockera, na pohodlné, moderní a zároveň reprezentativní sídlo odpovídající postavení následníka císařského trůnu. Umístil v něm své vzácné a rozsáhlé umělecké sbírky, včetně kolekce jedinečných zbraní ze svého modenského dědictví, předměty s tematikou sv. Jiří, patrona rytířů, i závratné množství vlastních loveckých trofejí z celého světa.

Konec rodinného štěstí ukončil 28. června 1914 sarajevský atentát, jehož se stali manželé obětí. Tato smutná událost je takřka hodinu po hodině popsána na řadě informačních panelů, doplněných dobovými fotografiemi, které najdete u velkého parkoviště, před restaurací a hotelem Nová myslivna.

V roce 1921 bylo panství Konopiště jako Habsburský majetek znárodněno a zpřístupněno veřejnosti. Smutnou kapitolu prožilo v období okupace, kdy na zámku bylo zřízeno velitelství jednotek SS. Neméně zajímavé jsou osudy, v té době dospělých, dětí manželů. Zatímco fakt, že synové Maxmilian a Ernst byli za svou odbojovou činnost proti nacistickému Německu vězněni v koncentračních táborech, je veřejnosti poměrně známý, informace o tom, že synové jejich starší sestry Žofie z Hohenbergu, provdané za německého občana Fridricha hraběte Nostice-Rienecka, bojovali v uniformě wehrmachtu na východní frontě, je poměrně neznámá, alespoň to uvádí některé informační zdroje, dle nich mladší Franz padnul v roce 1945 a nejstarší Erwin po válce zahynul v sovětském zajetí. Syn Alois a dcera Sophie válku přežili.

Po roce 1945 byl zámek i park opět zpřístupněn veřejnosti. Dnes je Konopiště jednou z našich nejznámějších a nejnavštěvovanějších památek. V hlavní sezoně tu bylo velké množství návštěvníků již před lety a pro návštěvu ze čtyřnohým kamarádem je rozhodně lepší jaro nebo podzim, i tak si budete připadat jak na pověstném Václaváku.

Pokud se vám nebude chtít domů a budete mít ještě chvíli času a zatoužíte po klidu, vydejte se tam, odkud jsem já na Konopiště přijel, cestou k Neveklovu. Po cca 7km odbočte vpravo k vesničce Chvojínek, v jejím nejvyšším místě je nádherný starobylý kostelík, obehnaný hřbitovní zdí. Před její branou je kříž s lavičkou, která přímo zve k posezení rozjímání či k odpočinku. Louka pod kostelíkem je hospodářský pozemek, a tak psiště nechte proběhnout jen na příjezdové polní cestě ke kostelíku. Odsud budete mít jak na dlani kraj, který tolik dojímal svérázného venkovského lékaře v jedné z nejhezčích československých komedií osmdesátých let minulého století, víte které? Trochu napovím, slavná družstevní brána s názvem obce stojí dodnes jen 10 km odsud.

Smutnější je však příběh kopce "Neštětické hory" nad vesničkou. Přísloví "dopadli jak sedláci u Chlumce" určitě znáte, ale nebyli to jen východočeští sedláci, kterým se nevedlo. Obdobným způsobem skončilo selské povstání proti Pavlu Michnovi z Vacínova, zde na Benešovsku v roce 1627. Ozbrojení, vzbouření sedláci neměli šanci proti panskému vojsku a jejich porážka byla dovršena zde na Neštětické hoře. Potomci poražených nechali postavit na 534 metrů vysoké hoře rozhlednu a její otevření bylo naplánováno na třísté výročí od tragické bitvy 18.8.1927, zúčastnilo se ho tehdy na 20.000 lidí. Betonová, na svou dobu pozoruhodná, 16 metrů vysoká stavba, byla dílem stavitele Maříka, který od zadavatelů za své dílo nedostal nikdy zaplaceno. Neštětická hora a její rozhledna pomalu upadly v zapomnění, přispělo k tomu i to, že určitou dobu byl vrchol hory využíván armádou a vstup k ní byl zakázán. Okolní stromy časem přerostli rozhlednu a poutník, který k rozhledně přišel, z ní nic neviděl, navíc zub času vykonal své. Donedávna byla hora porostlá krásným lesem, v současnosti je les poničen suchem i kůrovcem. K vrcholu hory vede žlutá turistická značka.

Hora skrývá i mnohá tajemství, dle pověsti na jejím úbočí byla studánka s křišťálovou vodou a kolem ní rostli proutky z ryzího zlata. Studánka vyschla, zlaté proutí přestalo růst, místo přikrylo listí, dnes už nikdo neví, kde byla. Jiná pověst praví, že selky z blízké vesnice pečlivě prohlížely žaludky slepic, které připravovali k jídlu, čas od času v nich totiž nalezli zlatá zrnka. Tahle pověst může být pravdivá, protože na hoře poblíž vrcholu je zarostlá "Kubova jáma" v které se minulosti těžilo zlato. Dnes na hoře zlatý valoun pravděpodobně nenajdete a na procházku, vzhledem k tomu, že les je proschlý, a tudíž ne zrovna bezpečný, to také není. Ale přesto, jestli pojedete kolem, stojí za to, se zde zastavit.