Jak se můj pes nestal členem HS

Netrvalo dlouho a můj ovčácký pes v horách, kam jsme jezdili z Prahy za odpočinkem, se stal místní celebritou. Znali ho provozovatelé rekreačních zařízení, hotelů i starousedlíci. Úctu získal u místních lesáků, členů horské služby i policie. Historka o jeho kousku se vzkazem v rukavici se po horské osadě rozšířila velmi rychle.

Pár týdnů po noční příhodě s cyklistou jsem z poštovní schránky na dveřích chalupy vyndal obálku. Žádná pošta sem léta nepřišla, udiveně jsem dopis prohlížel a několikrát obrátil v rukou. Bylo na ní jméno mého psa a moje, odesílatel horská služba. Ten dopis je i pro tebe, můj psí kamarád se na mě zvědavě díval, dopis jsem podržel tak, aby ho mohl očichat. Když byl s prohlídkou hotov, roztrhl jsem obálku a četl, pes pozorně poslouchal. V dopise bylo poděkování, několik zdvořilostních frází a na konci stálo: Byli bychom rádi, pokud máte zájem, kdybyste se stal spolu se svým psem dobrovolným členem horské služby. Podmínkou je, že vy i váš pes absolvujete patřičný výcvik, kurzy a školení.

Co na to říkáš, kamaráde? Sedl jsem si na lavičku u vchodu do chalupy a hladil svého věrného psa. Když bude třeba, pomůžeme, viď, tak jak jsme to dělali doposud. Nabídku jsme přijali, prošel jsem všechny tehdy požadované testy zdatnosti i kurz první pomoci, zbývali zkoušky na psím cvičáku, který byl ve městě na úpatí hor. Při příchodu na cvičák nás přivítal jeho vedoucí slovy: „Tak tohle má být ten zázračný pes, no my ho tady vycvičíme pořádně.“ Jeho poznámka mě zarazila a se zděšením jsem sledoval několik mužů oblečených v maskáčích, kteří si řvaním, někteří i bitím, vymáhali poslušnost německých ovčáků.

„No nezdržujte, jdeme cvičit,“ vyzval nás místní šéf. „My jsme, jak víte, přišli složit zkoušky,“ odpověděl jsem. „U nás se skládají zkoušky až po výcviku,“ prohlásil vedoucí cvičiště. „Jsem tady pět minut a to co vidím, mě nenaplňuje jistotou, že jsem na správném místě,“ odpověděl jsem. Pohladil jsem svého psího kamaráda a odešli jsme. Cestou domů jsme se zastavili v sídle horské služby. Byli tam službu konající pracovníci, z vedení nikdo. Jak obvykle můj pes dostal vodu, já čaj. „Byli jsme na cvičáku a zase odešli,“ svěřil jsem se jim s drsným zážitkem, „víte, já nesouhlasím s metodami výcviku psů, jaké jsem tam viděl. Neptali se nás, co umíme. Ti lidé provozují bezduchý dril a na to já, ani můj pes nejsme zvědavi a nemíníme to absolvovat. Z toho důvodu vaším kolegou nebudu. Na celkové situaci to ale nic nemění, kdybyste cokoli potřebovali, rádi pomůžeme.“ Můj psí kamarád, který mi seděl u nohou, krátce štěkl na souhlas. Ve vytopené místnosti mu bylo horko, tak jsme se zvedli a šli domů. Členy horské služby jsme se nestali…