Listopadová procházka

Mlhavý, deštivý, sychravý listopad. Co naplat, na vycházku se musí. Zatímco můj psí parťák si přinesl vodítko a byl připraven, mě to trvalo déle. Abych přesvědčil sám sebe, že venku není tak mizerně, opakoval jsem si skandinávské přísloví. „Není špatného počasí, člověk je jen nevhodně oblečen“.

Na nábřeží pár pejskařů bylo, ale na blízkém ostrově nebyla ani noha, pes běhal na volno a já procházel kaštanovou alejí, ponořen do svých myšlenek. Můj pes odběhl, očichal pesemesky, pak mě přišel zkontrolovat a vyrazil za dalším psím zpravodajstvím jiným směrem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohl vyskytnout nějaký problém.

Z parkové cesty se místy pohodlně dalo sejít k vodě, kromě několika zarputilých rybářů tam dolů nikdo nechodil, pes mě přiběhl pozdravit a vzápětí zmizel ve svahu nad řekou v hromadách listí, které tam navál vítr. Listí bylo zjevně plné zajímavého pachu. Několikrát jím proběhl, posléze se v něm vyválel. To stvoření, které se ke mně vrátilo, nijak nepřipomínalo načesaného psa, se kterým jsem vyšel z domova. V chlupech měl zamotané bodláky, různé traviny a to vše bylo promícháno charakteristickým pachem tlejícího listí. Při představě, jak z něj budu tohle všechno dostávat, jsem jeho radost nad úžasným zážitkem nesdílel a byl jsem rád, že cestou domů jsme nikoho nepotkali