Nutno říci, že po ránu kam se člověk v hotelu podíval, byl samý pes. Bylo až s podivem, že psi, míjející se v úzkých chodbách i schodištích, případně cestující společně ve výtahu doslova čumák na čumák, zachovávali bohorovný klid. Žádný z nich neměl košík. Ještě zajímavější pro mě bylo to, že psi bydlící v hotelu, a to všichni bez rozdílu, na sebe navzájem neštěkali a nevrčeli. Když jsme před hotelem potkali místního psa, tím myslím psa bydlícího v městečku, na toho si zaštěkali. Jak poznali, že to není hotelový host, nevím.

Ubytovali jsme s mým psím kamarádem v prvním patře poblíž výtahu hned za ohybem chodby. Už večer při příjezdu mého psa i mě vyděsila v přítmí chodby figurína v životní velikosti ustrojená do stařičkého oblečení v klobouku s holí, nejspíš obdoba našeho Krakonoše… Přestože jsme o ní věděli, při návratech na pokoj můj pes vždy lehce strnul, když zahnul za roh a uviděl ji před sebou. Já taky.

Seběhli jsme se psem po schodech k recepci, recepční v tradičním tyrolském kroji na pozdrav mého psa a můj reagovala pro nás nezvyklým Grüss Gott. Pes před hotelem přeznačkoval nejbližší pesemesky a zpátky na snídani. Snídaňový bufet byl hned na okraji druhé jídelny pro nepejskaře a tak můj pes, zvyklý mě následovat všude, musel u dveří bufetu disciplinovaně čekat, až si naberu jídlo. On sám už snídani dostal na pokoji, a snad i díky tomu všechny ty vůně snášel statečně a neslintal. Snídani jsem si přinesl ke stolu a s chutí se do ní pustil. Můj pes mezitím bavil hosty sedící u vedlejšího stolu svými pózami, když seděl vedle mě, čumák položený na stole, sledoval co jím a sem tam se oblízl.

Hotel se vylidnil, někteří pejskaři šli s horským vůdcem a majitelem hotelu v jedné osobě na túru, jiní vyrazili ke sjezdovým tratím a lanovkám, kterých je zde hned několik. Zkoumal jsem mapu okolí, kam bychom se podívali. „Nepůjdete lyžovat?“ zeptala se recepční. „Dnes ne, včera jsme přijeli a jsem unavený po cestě, dnes budeme odpočívat, půjdeme jen na nějakou vycházku,“ odpověděl jsem. Dostal jsem prospekty zajímavostí v okolí a rozhodl se pro procházku historickou částí nedalekého městečka Imst.

Od hotelu do Imstu je to jen pár kilometrů. Sjeli jsme z hlavní silnice a sledovali ukazatele centrum. Parkoviště je na okraji staré části města, poblíž kostela za informačním centrem, zaparkovat, nepřekážet, neporušit žádný předpis bývá problém. Povedlo se. Uzounká hlavní třída starého města je kombinací dopravní tepny a pěší zóny s noblesními obchody, restauracemi a množstvím lidí, aut i psů, kteří si kupodivu navzájem nijak nepřekáželi. Přesto jsem nabyl dojmu, že koncentrace psů na metr čtvereční je Tyrolsku nižší než u nás. V maličkém parku na lavičce u kostela jsem vyndal svačinu, kterou jsme dostali v hotelu a podělil jsem se o ni se svým psím kamarádem, aby taky věděl, o čem místní strava je. Do hotelu jsme se vrátili odpoledne, v pokoji se můj psí kámoš natáhl na svůj pelech a nevypadal, že by se chtěl hnout. Víš co, dej si dvacet, navrhl jsem mu, a já jdu omrknout místní wellness, ten venkovní bazén pod okny se mi líbí. Voda v něm byla teplá a sníh kolem měl svůj půvab.

Večer v jídelně nebyl stůl, pod kterým by nebyl aspoň jeden pes, ale každý z nich vypadal dost unaveně a pospával. Bez potíží jsme prošli celou jídelnou, jen na foxteriéra u sousedního stolu můj pes cestou výhružně zavrčel, zřejmě odplatou za včerejšek, ale pak se v klidu uložil pod náš stůl. Také foxteriér zůstal ležet u nohou svého páníčka, tak doufám, že tímto mají oba psi mezi sebou už vztahy vyjasněné. K večeři jsem zkusil tiroler gröstl, abych ochutnal jídlo typické pro tuto oblast. Jak jsem se dozvěděl, je to tradiční tyrolský pokrm, skládá se obvykle z hovězí pečeně, špeku, cibule a vařených brambor, vše se orestuje a podává s usmaženým vajíčkem. A po výborné večeři nás ještě čeká večerní vycházka.

Předchozí
Pokračování