Merano – středomořská atmosféra pod vrcholky ledovců

Jihotyrolské lázeňské město Merano se dnes nachází na severu Itálie v provincii Bolzano. V údolí Adiže na rozhraní Ötztalských Alp, Ortles a Sarntalských Alp. Jednou z možností, jak poznat krásu celého údolí, je meranská okružní cesta Meraner Waalrunde. Tahle cesta, stejně jako ostatní cesty zvané Waalwege, jsou skvělé na procházky se čtyřnohým kamarádem. Jsou to pohodlné stezky nebo chodníky vedoucí v těsné blízkosti podél starých zavlažovacích kanálů. Byly budovány od 12. století na úbočích hor a dodnes slouží svému původnímu účelu, mají velmi mírný sklon. Voda, kterou přivádí z hor, je využívána na zavlažování vinic, sadů i polí. Jejich délka je různá, od jednoho km po několik. Nejdelší vodní cestou v provincii je Marlingská, měří 12 km. Vodní kanály najdete po celém Jižním Tyrolsku.

V mnohém připomínají naše naučné stezky, jsou vybaveny odpočívadly, informativními tabulemi o zdejší přírodě, historii, aktuálních zajímavostech, ale i o místní výrobě a specialitách s odkazem na statek, vinařství, hotel či hostinec, kde si ten či onen výrobek můžete koupit. Tyto cesty jsou oblíbeným místem odpoledních nedělních vycházek i místem k setkávání zdejších obyvatel, a tak je vhodnější navštívit je ve všední den.

Meranská okružní vodní cesta Meraner Waalrunde je dlouhá necelých 84 km a můžete po ní snadno obejít Meránskou dolinu. Vede takřka po vrstevnici, s minimálním převýšením, po úbočí pohoří Mittelgebirge nad údolím Etschtal. Stezka spojuje hned jedenáct historických kanálů. Každý z těchto kanálů je jiný a něčím zvláštní, svou podstatou výjimečný, jsou staré stovky let, ty nejstarší pochází ze 13. století. Jedno však mají společné, poskytují množství úžasných výhledů na horské velikány, které údolí obklopují. Prochází lesy, sady i vinicemi i kolem restaurací a zemědělských usedlostí. Poblíž hotelů a středověkých hradů nebo honosných zámků.

Výhodou této vodní cesty je řada možností, kudy na ní vstoupit nebo vycházku přerušit, můžete okruh rozdělit i na několik dnů. Tak jak to vyhovuje vám nebo vašemu psištěti. Možností občerstvení či noclehu je v okolí stezky dostatek.

Křišťálová zurčící voda, přímo vedle stezky, je v teplém létě báječným společníkem, bude dělat radost nejenom vám, ale i vašemu čtyřnohému kamarádovi, zvlášť pokud je, stejně jako mé psiště, koupací. Putování po této, pro nás netradiční stezce, vám umožní dokonale nahlédnout do historie údolí poznat jeho památky i vnímat jeho současnost.

Je vcelku pravděpodobné, že si řeknete, stejně jako já, když už jsem obešel údolí po úpatí, podívám se na něj i seshora. Meranská vrcholová cesta (Meraner Höhenweg) patří k těm nejkrásnějším v jihotyrolských Alpách. Délku má necelých 100 km a její výhodou je, že nástupních či sestupových míst na ní je povícero, tudíž si trasu můžete rozdělit na několik vycházek, podle toho, co vás zajímá i podle vašich fyzických schopností. Některá exponovaná místa jsou zabezpečena řetězy nebo lany. Do těchto míst je lepší se psem nevstupovat a vrátit se. Severní část okružní cesty charakterizuje drsné vysokohorské klima masivu Texelgruppe, jižní strana masivu má příjemné středomořské klima, kterým se údolí Etschtal vyznačuje. Příjemné je i to, že cesta s číslem 24 (jak je označena) nemá výrazných výškových rozdílů.

Bližší informace o vhodných vycházkových trasách získáte v místních infocentrech nebo na recepci hotelu, zpravidla vás vybaví i mapkami a prospekty. Krajina je protkaná tisíci kilometry značených cest, které vám umožní poznat tuto mimořádně krásnou zemi, její úchvatná a dech beroucí pohoří, z nichž některá jsou zapsána v seznamu nehmotného dědictví UNESCO.

Jižní Tyrolsko proslulo především svými překrásnými horskými okruhy, s dalekými výhledy v nenáročném terénu, ve velkých nadmořských výškách, na náhorních plošinách dobře dostupných lanovkami nebo horskými silnicemi. Zdejší hory jsou rájem pro ty, kdo milují pěší turistiku, výtečnou kuchyni, množství regionálních specialit, skvělá vína, pohodlí a pohodu. Mnohé zdejší cesty jsou vhodné pro všechny věkové kategorie i méně zdatné turisty, návštěvníky se psem, seniory nebo rodiny s malými dětmi.

Než se však vydáte na túru do hor, zastavte se ve městě, rozhodně stojí za prohlídku. Dnešní město Merano stojí v místech římského vojenského tábora, který kontroloval přístup k důležitým průsmykům vedoucím z jihu na sever přes Alpy. Bylo založeno v devátém století. Jeho vliv a rozkvět plynul z kontroly nad zbožím putující přes alpské průsmyky. Několik staletí bylo město i sídelním místem tyrolských knížat a jejich hrad Tirol (cca. 2 km severně od města), je dodnes jeho chloubou a připomínkou zašlé slávy.

Na pravém břehu řeky Passirio se dochovala stará část města. Jeho dominantou je 83 metrů vysoká zvonice, spolu s gotickou katedrálou, zasvěcenou Sv. Nicolovi, jež byla vystavěná ve 14. až 15. století. Zajímavé je i množství měšťanských domů ze 14. století, včetně tří dochovaných bran původního opevnění. Z novodobých památek jsou pozoruhodné secesní budovy divadla a městských lázní. Dnešní lázeňské centrum se studenou i termální minerální vodou včetně koupaliště najdete na levé straně řeky proti starému městu.

Zámek Castello Principesco v severní části města je jedním z nejlépe dochovaných zámků v zemi. Patřil Habsburkům, později princům Thurn-Taxis, kteří ho odprodali městu. Dnes slouží jako muzeum. Protiváhou mu je na jihu města hrad Castel Trautmannsdorf, dnes museum. Proslul především svými nádhernými zahradami, bohužel psům není vstup povolen. Pro návštěvníka se psem je pohyb po místních památkách přece jen omezen a tak nezbývá než se spokojit s pohledy z vnějšku.

Z pohledu běžného návštěvníka se v Jižním Tyrolsku snoubí rakouská dokonalost, italské slunce a krásná příroda. Jak by také ne, na Jižní Tyrolsko svítí slunce v průměru 300 dnů v roce. Ne všechny dny za posledních sto let byly pro tuto zemi šťastné a slunečné. Toto území bylo součástí Tyrolska, historické země Rakouska po pět století a to až do roku 1918. V listopadu 1918 podepsalo Rakousko-Uhersko s Itálií mírovou smlouvu, kterou Itálie vzápětí porušila a vojensky obsadila území Tyrolska na jih od Brennerského průsmyku, dnešní Jižní Tyrolsko. Přes protesty Rakouska bylo území na konferenci ve francouzském St. Germain-en-Laye včleněno do poválečné Itálie. Stalo se odměnou Itálii za to, že ve válce bojovala na straně Anglie, Francie a Ruska proti Rakousko-Uhersku a Německu. Území bylo Italům přislíbeno v Londýně v roce 1915 tajnou smlouvou. Nic na tom nezměnil fakt, že drtivá většina obyvatel obsazené části Tyrolska bylo německé národnosti. Následná krutá italizace za vlády Mussoliniho i druhá světová válka byly pohromou pro místní lid. Po desetiletích perzekucí, protestů a politických bojů má dnes zdejší kraj statut autonomní provincie Bozen-Südtirol. Dnes se k německé národnosti hlásí 75% obyvatelstva, k ládinské 5% (místní horalé, mají svůj jazyk) a k italské 20% obyvatelstva. Citlivý návštěvník pozná, že přestože od anexe uplynulo už sto let, místní jsou především Tyroláky.