Noční záchranná akce

Ten rok zima za mnoho nestála. Byla stejná jako ta letošní. Teploty pohybující se pár stupňů nad nulou, mlhavo, sychravo, vlezavo. Na horách, kde jsem se svým ovčákem trávil par dní volna po vánocích, to nebylo lepší, po sněhu ani památky. Oproti nížinám byl rozdíl jen v tom, že po setmění klesala teplota k nule, a mrznoucí mlha vytvářela na všem kouzelnou jinovatku.

To odpoledne jsme můj čtyřnohý kamarád a já navštívili vedení polesí, kam jsme občas zašli, tentokrát jsme byli popřát hodně zdraví do nového roku, a jak to tak bývá při podobných příležitostech, v příjemné společnosti lesáků jsme se dost rozpovídali a tudíž zdrželi. Za upřímnou nabídku, že můžeme přespat v jejich ubytovně, jsme poděkovali a vyrazili do černé mokré tmy. K chalupě jsme to měli několik kilometrů lesem, z toho kousek po asfaltové silnici, která v zimě sloužila jako lyžařské magistrála, po zbytek roku byla používána většinou cyklisty.

Cestu jsme znali, v tom problém nebyl, můj pes pobíhal na volno, vždy jen pár metrů kolem mě tak jak byl zvyklý. Neviděl jsem ho v té tmě, jen slyšel, jak tlapká po asfaltu. Zastavil se přede mnou, krátce a tiše štěkl. Pohladil jsem ho a on stál přede mnou a nemínil se hnout z místa. No musíme domů, říkám mu, nehnutě stál a zakňučel. Co se děje, ptám se jeho i sebe. Sundal jsem batoh, nahmatal baterku a rozsvítil. Pár metrů před námi leželo uprostřed cesty horské kolo. No to je dobrý, o to kolo by se tu mohl někdo přerazit. Anebo se tu někdo přerazil …

Hledej, vyklouzlo mi ze rtů, byl to zbytečný příkaz, o pár metrů dál uprostřed silnice ležel muž, obličej sedřený od asfaltu, v bezvědomí, ale dýchal. Byla to zoufalá situace, mobilní telefony v té době nebyly. Bylo třeba okamžitě přivolat záchranáře, ale jak? Nechat psa u zraněného a běžet pro pomoc? To by je tu mohl někdo přejet oba. Nehledě na to, že kdyby se ten chlap probral a nad ním by stál veliký pes, mohl by z toho mít šok. Odtáhnout ho stranou, to ne, co když má poraněnou páteř. Nakonec jsem z batohu vylovil tužku, papír a chvějící se rukou psal: „Našli jsme zraněného, potřebuji okamžitě sanitku, jsem cca 0,5 km od Neubauerova kříže směr k přehradě“.

Vzkaz jsem vložil do rukavice, tu jsem dal svému psovi se slovy musíš jít tam, kde jsme byli, na polesí, dej jim rukavici, je v ní vzkaz a spěchej. Pes se mi díval do očí a pozorně sledoval, co mu chci sdělit. Dokázal mi číst z očí a i tentokrát pochopil, co od něj potřebuji. Věnoval jsem se zraněnému, když za pár desítek minut přijeli z horské služby, byl cyklista již při vědomí. V závěsu za nimi dorazila i policie, následována dvěma terénními gazíky lesáků s mým psem.

Ta noc byla dlouhá a jejím hrdinou byl ovčácký pes. Nikdo z lesáků nevěřil, že pes žádný speciální výcvik neměl, že to byl můj šťastný stín, který byl 24 hodin se mnou a udělal vše, jen aby mi udělal radost, moc nevěřili ani tomu, že mnohdy rozuměl i beze slov.