Nová sousedka

Několik týdnů byl byt o patro níž prázdný. Babička, která v něm bydlela, byla přestěhována do domova důchodců. Město byt vyklidilo, opravilo a předalo do užívání novému nájemci.

Vraceli jsme se spolu se psem z odpolední vycházky a jako každý den jsem to do pátého patra bral po dvou schodech a můj ovčák po čtyřech, tím pochopitelně získal značný náskok. Ve třetím patře pes pozdravil souseda veterináře a pokračoval vzhůru. Ve čtvrtém patře se zastavil a prohlížel si našeho nového souseda, přesněji řečeno sousedku. Po několika málo okamžicích si sednul, podal packu, krátce štěkl na pozdrav a vyčkával.

Překvapená mladá žena stála u dveří, ruce se jí třásly a klíčem se nemohla trefit do zámku. Pravděpodobně se psa bála a z jejího výrazu bylo zřejmé, že nejraději by byla na druhé straně zamčených dveří. Pro psy neměla evidentně žádné pochopení. Vynadala nám oběma, že dupeme po schodech, pes že není na vodítku ani nemá košík, jí ohrožuje, navíc je umolousaný a jistě bude mít i blechy. Na schodišti že je to samý chlup.

Výlev nesmyslných slov nám dvěma nemohl pokazit dobrou náladu. Můj pes chodil na procházky s košíkem a načesaný, pravda cestou domů někdy už upraveně nevypadal. V domě jsem mu košík sundával a on si ho nesl v zubech sám. Bylo to v době, kdy obyvatelé bytů o dům pečovali sami a v úklidu se střídali. Pravidelně jsem schody vytíral i já. V domě bylo čisto.

Pár týdnů nato město zasypal mokrý těžký sníh, který se záhy měnil v prosolenou špinavou hmotu, lepící se na boty ze všech stran. Vraceli jsme se z vycházky, ve čtvrtém patře u dveří nepříjemné sousedky pes zůstal stát. Napomenul jsem ho, že za dveřmi se neposlouchá. Pak jsem si všiml, že v zámku zůstal zvenku klíč a na zemi taška s nákupem. Po zkušenosti s onou dámou se mi moc nechtělo zazvonit na její zvonek. Ale zazvonil jsem. Sousedka otevřela a v první chvíli se netvářila nijak přátelsky. Rychle jsem jí vyložil situaci, která mě přiměla u ní zazvonit, a pokračovali jsme v cestě domů. Poté, co zjistila, že můj pes jí z tašky nic nesežral, se její postoj k nám mírně zlepšil, i když psů se asi bát nepřestala. No alespoň už nám od té doby nenadávala.