Psí osobnost

Ovčácký pes, který se mnou sdílel můj život, byl opravdová osobnost. Dnes bych to definoval slovy samostatně myslící pes. Moc jsme toho spolu nenamluvili, rozuměli jsme si beze slov.

Potkali jsme se, když byl dospělý, o to víc mě udivilo, jak moc ke mně přilnul, a jak krátkou dobu mu trvalo, než mě prokoukl se vším všudy. Ráno mě budil, pěšky jsme chodili do mé kanceláře v centru města. Když jsme míjeli kolemjdoucí, šel nalepen na pravou nohu. Pokud kolemjdoucích ubylo a měl dobrou náladu, šel dva kroky přede mnou. Po noci, kdy se špatně vyspal, šel dva kroky za mnou.

V hale vestibulu odzbrojil vrátného tím, že si každé ráno před ním sedl, podíval se na něj, zvedl pravou packu a krátkým štěknutím pozdravil. Podobnými kousky okouzlil většinu personálu úřadu. Spával za psacím stolem a při běžném provozu se nenechal rušit. Pokud vstoupil do kanceláře někdo, kdo mluvil velmi hlasitě a svá slova doprovázel rozmáchlými gesty, vstal, stoupl si mezi mě a příchozího a výhružně zavrčel.

Jeden z mých kolegů z úřadu, obdařený uměleckými sklony, zobrazil psa i mě na dveře kanceláře a nezvyklé dílko doprovodil slovy: „Po zaklepání bez obav vstupte, kolega je zde kvůli Vám. Mluvte tiše, nerušte jeho psa“….