Slovinsko - málo známá země
Tak trochu jiná země bylo pro mě Slovinsko. V polovině osmdesátých let jsem při cestě na jih k moři vyměnil „pohodlí" autobusu za cestu autem a cílem se stala cesta samotná. Odměřený, až nepříjemný pohled rakouských celníků listujících mým pasem, připomínal výraz naštvaného rotvajlera, kterému jste zrovna nepadli do oka. Ten pohled silně kontrastoval s přístupem celní a pohraniční stráže tehdejší Jugoslávie, v průsmyku Kamnišských Alp 1600 m.n.m., na silnici vedoucí z rakouského městečka Bad Vellach do Zgornje Jezersko. Když viděli českou značku, usmáli se, mávli rukou, že mohu jet, aniž by sundali nohy z vysoké podnožky a zvedli se ze židle postavené na verandě služebny, vychutnávajíce si ranní kávu a příjemné paprsky slunce po chladné noci v horách.
Nebýt té celnice v průsmyku, nevěřili byste, že jste vkročili do jiné země, stejný styl hospodářských usedlostí jako v Rakousku, okna plná květin, vše perfektně upraveno a čisto. Ne, tohle není typický Balkán, říkal jsem si před lety, tady zanechalo rakouské mocnářství hodně hlubokou stopu. Celá země připomínala opečovávanou, rozkvetlou zahradu nebo nekonečný přírodní park, kterému vévodila monumentální, většinou vápencová pohoří, z části pokryta smíšenými a ve vyšších polohách jehličnatými lesy. Měkký a příjemný slovanský jazyk navozoval pocit, že jste skoro doma, perfektní služby, vstřícnost a korektnost místního obyvatelstva, to bylo Slovinsko. Pokud jste cestovali dál do Dalmácie, že končí Slovinsko a začíná Chorvatsko, jste poznali i bez cedule u cesty.
Ona strmá horská silnice s bezpočtem serpentin, otevírající se překrásné pohledy na horský hřeben Kamnišsko-Savinjských Alp, tvořící hranici mezi Slovinskem a Rakouskem, se pro mě stala na dlouhý čas vstupní branou do Slovinska. Dnes, stejně jako před lety, sjíždíte z průsmyku, kudy vede státní hranice, po táhlých serpentinách do půvabného, idylického údolí osady Jezersko s kostelíkem, hřbitovem a několika starými domy, sadem, loukami a křišťálovým jezírkem (Planšarsko jezero je největší v této části Alp) a kusem lesa, obklopené strmými, vápencovými štíty hor, do kterých se odtud můžete vydat. Po stejné silnici sem přijíždí poslední desetiletí stovky Čechů, aby si vychutnali úchvatné kouzlo místní přírody.
Kamnišsko-Savinjské Alpy jsou druhým nejvyšším pohořím Slovinska, s výškou 2558 m. n. m., již dosahuje hora Gintovec. Rozkládají se na ploše 889 km2 (část pohoří leží v Rakousku). Geologicky jsou součástí Julských Alp. Nemají statut národního parku, přesto úžasným parkem jsou…
Slovinci jsou velmi houževnatí horalé, své hory si zpřístupnili množstvím cest, od jednoduchých až po zajištěné, a ty nejtěžší jsou pro opravdové tvrďáky. Pro pobyt v horách platí, že do 1500 m. n. m. provozujete běžnou turistiku, nad tuto hranici horolezectví. To co Slovinec považuje za běžnou turistickou cestu, by na druhé straně hřebene klasifikovali jako zajištěnou cestu obtížnosti tak na rozhraní B až C, příkladem může cesta z osady Jezersko, jednoho z několika východisek do hor, na Českou chatu, postavenou spolkem českých turistů v roce 1900, ležící 1542 m. n. m. (Češka koča). Jinými slovy, tahle cesta není vhodná pro vaše, byť vytrvalé a trénované psiště.
Nadšení slovinských horalů pro své hory nezná mezí. V zimním období je nejnavštěvovanějším vrcholem pohoří právě nejvyšší Gintovec. V létě se na jeho vrchol ve směru od Kamniške Bystrice pořádá běžecký závod, v kterém účastníci překonávají na cca devíti km takřka 2000 výškových metrů. Ale upřímně, běžet poklusem na Gintovec, to pro mě není a taky není to nic pro mého čtyřnohého kamaráda. V létě za slunečného počasí se docela ohřejete. Překvapit vás mohou prudké změny počasí, extrémní horko nebo ledový vítr, déšť i sníh.
Cesta na Gintovec z Kamniške Bystrice vede nejprve lesem, stoupá suťovými poli, v závěru prudkým žlebem. Bát se jí nemusíte, na téhle cestě není jištění třeba, těžká je převýšením, musíte mít velmi dobrou fyzičku, vhodná není pro ty, kteří trpí závratěmi, v závěru je dobré mít na hlavě helmu kvůli padajícím kamínkům od nohou těch, kteří se se plahočí před vámi.
Může se vám také stát, že některé cesty na mapě v reálu nenajdete a naopak. Značení je dobré, ale někde přece jen není takové, jak by člověk potřeboval. Oproti konci osmdesátých let se značení zlepšilo, také přibylo zajištěných cest a jejich síť je relativně hustá. Vzdálenosti všech cest jsou udávány v km i čase, za který by měl cestu zvládnout průměrně zdatný turista.
Kdy do Kamnišek vyrazit? Záleží na tom, co chcete vidět. Koncem května, června a někde i počátkem července, v závislosti na poloze můžete na horských cestách narazit na množství sněhu, ale také na řadu nádherných a vzácných horských květin. Roste zde několik druhů hořců, lomikámen, netřesk nebo protěž. Při troše štěstí můžete potkat i endemity třeba zvonek Zoissův. Endemitů se ve slovinských alpách vyskytuje dvaadvacet.
V červenci jezdí Slovinci k moři, a tudíž je snazší si zajistit ubytování. Pod širákem ve Slovinsku nespěte, to zde není zvykem a Slovinci pro to nemají pochopení. V srpnu bývá stálejší počasí a to je na horské túry nebo vycházky ideální. Trekingová obuv a vysokohorskému prostředí odpovídající oblečení je povinné, v batohu byste měli mít náhradní spodní prádlo, rukavice, čepici a teplé oblečení, abyste ustáli prudkou změnu počasí, lékárnu pro první pomoc, vodu, baterku, svačinu, pytlík na odpadky, pláštěnku, sluneční brýle, ochranný krém, nezbytná je podrobná mapa. Na ferratách je nutné základní horolezecké vybavení, ale tam se psem nepůjdete. Buďte opatrní, jsou to bohužel Češi, které zde ošetřují nejčastěji.
Od té doby, co sdílím život se svým psem, jsem začal velmi pečlivě vybírat své cesty, abychom mohli být stále spolu. Pro ty z vás, které bude Kamniškami provázet psiště, bych doporučil navštívit Logarskou dolinu. Je nádherná, snad právě proto byla v roce 1987 vyhlášena přírodním parkem o ploše 24 km2. Zastavil se zde čas, několik zemědělských usedlostí, pastviny a stáda ovcí dávají představu o životě místních před desítkami a desítkami let. Konec údolí je ozdoben vodopádem Rinka. Pramení zde řeka Savinja.
Druhou krásnou dolinou je již zmíněná Kamniška Bistrica (ta se postupně dělí na několik menších dolin). Obě doliny jsou považovány za nejkrásnější ve Slovinsku. Pro ty, kteří se rozhodnou šetřit své síly a nohy svého čtyřnohého kamaráda, může být dobrou volbou návštěva Kalškého grebenu a vrcholu Krvavce (dostupné lanovkou). Leží stranou hlavního hřebene, je však dominantou vysoko položené náhorní planiny, kde si v létě užijete příjemné vycházky a kouzelné výhledy. Velmi hezkou skupinou hor s průměrnou výškou 1800 m.n.m. je sousední Velika planina.
V závěru se sluší říci, že ve Slovinsku je zvykem mít na procházce své psiště na vodítku. Ve veřejné dopravě a při větší koncentraci lidí je lepší předcházet problémům a dát psovi košík. Naprostou samozřejmostí je uklidit po svém čtyřnohém kamarádovi.
Tak trochu jiná země bylo pro mě Slovinsko. V polovině osmdesátých let jsem při cestě na jih k moři vyměnil „pohodlí" autobusu za cestu autem a cílem se stala cesta samotná. Odměřený, až nepříjemný pohled rakouských celníků listujících mým pasem, připomínal výraz naštvaného rotvajlera, kterému jste zrovna nepadli do oka. Ten pohled silně kontrastoval s přístupem celní a pohraniční stráže tehdejší Jugoslávie, v průsmyku Kamnišských Alp 1600 m.n.m., na silnici vedoucí z rakouského městečka Bad Vellach do Zgornje Jezersko. Když viděli českou značku, usmáli se, mávli rukou, že mohu jet, aniž by sundali nohy z vysoké podnožky a zvedli se ze židle postavené na verandě služebny, vychutnávajíce si ranní kávu a příjemné paprsky slunce po chladné noci v horách.
Nebýt té celnice v průsmyku, nevěřili byste, že jste vkročili do jiné země, stejný styl hospodářských usedlostí jako v Rakousku, okna plná květin, vše perfektně upraveno a čisto. Ne, tohle není typický Balkán, říkal jsem si před lety, tady zanechalo rakouské mocnářství hodně hlubokou stopu. Celá země připomínala opečovávanou, rozkvetlou zahradu nebo nekonečný přírodní park, kterému vévodila monumentální, většinou vápencová pohoří, z části pokryta smíšenými a ve vyšších polohách jehličnatými lesy. Měkký a příjemný slovanský jazyk navozoval pocit, že jste skoro doma, perfektní služby, vstřícnost a korektnost místního obyvatelstva, to bylo Slovinsko. Pokud jste cestovali dál do Dalmácie, že končí Slovinsko a začíná Chorvatsko, jste poznali i bez cedule u cesty.
Ona strmá horská silnice s bezpočtem serpentin, otevírající se překrásné pohledy na horský hřeben Kamnišsko-Savinjských Alp, tvořící hranici mezi Slovinskem a Rakouskem, se pro mě stala na dlouhý čas vstupní branou do Slovinska. Dnes, stejně jako před lety, sjíždíte z průsmyku, kudy vede státní hranice, po táhlých serpentinách do půvabného, idylického údolí osady Jezersko s kostelíkem, hřbitovem a několika starými domy, sadem, loukami a křišťálovým jezírkem (Planšarsko jezero je největší v této části Alp) a kusem lesa, obklopené strmými, vápencovými štíty hor, do kterých se odtud můžete vydat. Po stejné silnici sem přijíždí poslední desetiletí stovky Čechů, aby si vychutnali úchvatné kouzlo místní přírody.
Kamnišsko-Savinjské Alpy jsou druhým nejvyšším pohořím Slovinska, s výškou 2558 m. n. m., již dosahuje hora Gintovec. Rozkládají se na ploše 889 km2 (část pohoří leží v Rakousku). Geologicky jsou součástí Julských Alp. Nemají statut národního parku, přesto úžasným parkem jsou…
Slovinci jsou velmi houževnatí horalé, své hory si zpřístupnili množstvím cest, od jednoduchých až po zajištěné, a ty nejtěžší jsou pro opravdové tvrďáky. Pro pobyt v horách platí, že do 1500 m. n. m. provozujete běžnou turistiku, nad tuto hranici horolezectví. To co Slovinec považuje za běžnou turistickou cestu, by na druhé straně hřebene klasifikovali jako zajištěnou cestu obtížnosti tak na rozhraní B až C, příkladem může cesta z osady Jezersko, jednoho z několika východisek do hor, na Českou chatu, postavenou spolkem českých turistů v roce 1900, ležící 1542 m. n. m. (Češka koča). Jinými slovy, tahle cesta není vhodná pro vaše, byť vytrvalé a trénované psiště.
Nadšení slovinských horalů pro své hory nezná mezí. V zimním období je nejnavštěvovanějším vrcholem pohoří právě nejvyšší Gintovec. V létě se na jeho vrchol ve směru od Kamniške Bystrice pořádá běžecký závod, v kterém účastníci překonávají na cca devíti km takřka 2000 výškových metrů. Ale upřímně, běžet poklusem na Gintovec, to pro mě není a taky není to nic pro mého čtyřnohého kamaráda. V létě za slunečného počasí se docela ohřejete. Překvapit vás mohou prudké změny počasí, extrémní horko nebo ledový vítr, déšť i sníh.
Cesta na Gintovec z Kamniške Bystrice vede nejprve lesem, stoupá suťovými poli, v závěru prudkým žlebem. Bát se jí nemusíte, na téhle cestě není jištění třeba, těžká je převýšením, musíte mít velmi dobrou fyzičku, vhodná není pro ty, kteří trpí závratěmi, v závěru je dobré mít na hlavě helmu kvůli padajícím kamínkům od nohou těch, kteří se se plahočí před vámi.
Může se vám také stát, že některé cesty na mapě v reálu nenajdete a naopak. Značení je dobré, ale někde přece jen není takové, jak by člověk potřeboval. Oproti konci osmdesátých let se značení zlepšilo, také přibylo zajištěných cest a jejich síť je relativně hustá. Vzdálenosti všech cest jsou udávány v km i čase, za který by měl cestu zvládnout průměrně zdatný turista.
Kdy do Kamnišek vyrazit? Záleží na tom, co chcete vidět. Koncem května, června a někde i počátkem července, v závislosti na poloze můžete na horských cestách narazit na množství sněhu, ale také na řadu nádherných a vzácných horských květin. Roste zde několik druhů hořců, lomikámen, netřesk nebo protěž. Při troše štěstí můžete potkat i endemity třeba zvonek Zoissův. Endemitů se ve slovinských alpách vyskytuje dvaadvacet.
V červenci jezdí Slovinci k moři, a tudíž je snazší si zajistit ubytování. Pod širákem ve Slovinsku nespěte, to zde není zvykem a Slovinci pro to nemají pochopení. V srpnu bývá stálejší počasí a to je na horské túry nebo vycházky ideální. Trekingová obuv a vysokohorskému prostředí odpovídající oblečení je povinné, v batohu byste měli mít náhradní spodní prádlo, rukavice, čepici a teplé oblečení, abyste ustáli prudkou změnu počasí, lékárnu pro první pomoc, vodu, baterku, svačinu, pytlík na odpadky, pláštěnku, sluneční brýle, ochranný krém, nezbytná je podrobná mapa. Na ferratách je nutné základní horolezecké vybavení, ale tam se psem nepůjdete. Buďte opatrní, jsou to bohužel Češi, které zde ošetřují nejčastěji.
Od té doby, co sdílím život se svým psem, jsem začal velmi pečlivě vybírat své cesty, abychom mohli být stále spolu. Pro ty z vás, které bude Kamniškami provázet psiště, bych doporučil navštívit Logarskou dolinu. Je nádherná, snad právě proto byla v roce 1987 vyhlášena přírodním parkem o ploše 24 km2. Zastavil se zde čas, několik zemědělských usedlostí, pastviny a stáda ovcí dávají představu o životě místních před desítkami a desítkami let. Konec údolí je ozdoben vodopádem Rinka. Pramení zde řeka Savinja.
Druhou krásnou dolinou je již zmíněná Kamniška Bistrica (ta se postupně dělí na několik menších dolin). Obě doliny jsou považovány za nejkrásnější ve Slovinsku. Pro ty, kteří se rozhodnou šetřit své síly a nohy svého čtyřnohého kamaráda, může být dobrou volbou návštěva Kalškého grebenu a vrcholu Krvavce (dostupné lanovkou). Leží stranou hlavního hřebene, je však dominantou vysoko položené náhorní planiny, kde si v létě užijete příjemné vycházky a kouzelné výhledy. Velmi hezkou skupinou hor s průměrnou výškou 1800 m.n.m. je sousední Velika planina.
V závěru se sluší říci, že ve Slovinsku je zvykem mít na procházce své psiště na vodítku. Ve veřejné dopravě a při větší koncentraci lidí je lepší předcházet problémům a dát psovi košík. Naprostou samozřejmostí je uklidit po svém čtyřnohém kamarádovi.