Stařenka ze sousedství

K vybavení domu, ve kterém jsem dříve žil se svým psem patřil i výtah. Většinou jsme však společně chodili pešky. Můj psí kamarád miloval pohyb a jedna z jeho radostí bylo vyběhnout po schodech vzhůru. Já se také nenechal dlouho pobízet a tak jsme čas od času překvapili některého obyvatele domu u dveří jeho bytu tím, že se nejprve přehnal kolem takřka neslyšně velký chlupatý pes a za ním v závěsu, poněkud hlasitěji, pán v obleku, s kravatou na krku. Naše počínání bylo hodnoceno slovy, že by ti dva mohli už konečně dostat rozum.

O patro níž pod námi bydlela stařenka, která kromě velmi starého jezevčíka neměla nikoho. Oba dva se pohybovali jen s velkým úsilím, kdyby nebylo výtahu, nemohli by chodit vůbec ven, jejich společné vycházky byli kratší a kratší, zdravotní stav obou se zhoršoval, až jednoho dne stařenka zůstala sama, její věrný pes umřel stářím.

Každý den jsem se u ní zastavil a přinesl jí skromný nákup. Přesto že můj psí kamarád doslova nesnášel, když ho pohladil cizí člověk, od stařenky se hladit nechal, věděl stejně jako já, že jí to přináší radost.

Jednou jsme se vraceli z nedělní odpolední vycházky a jako obvykle se hnali po schodech vzhůru. Můj pes se zastavil u dveří o patro níž, očichával je, zatímco já pokračoval vzhůru. On mě však štěkotem volal zpět, to jsem ucítil kouř i já. Za pomoci dalších sousedů se nám podařilo otevřít dveře bytu. Na stole doutnal adventní věnec a vyděšenou stařenku jsme nalezli u otevřeného okna. Předali jsme jí do rukou lékařské záchranné služby. Její zranění naštěstí nebyla vážná, ale její celkový zdravotní stav nedovolil, aby se vrátila tam, kde byla doma.

Jezdívali jsme za tou milou stařenkou na okraj města do domova důchodců, jak to jen šlo. Můj pes se nechal hladit a ona byla šťastná, že má kamaráda s vlhkým čumákem a hlubokýma tmavýma očima.