Za daňky do Blatné
17.2.2014
Víkendové vstávání je naší slabší stránkou. O co já bych si déle pospal, o to dříve by můj psí kamarád vyrazil na procházku. Je těžké se dohodnout a zpravidla vyhraje on… Aby dodal patřičnou váhu své žádosti o procházku, přinese vodítko a snaží se mě vystrnadit z postele. No jo, vždyť už jdu. Na ta slova reaguje radostným poskakováním a kňučením, kdybych se nechal, vystrkal by mě ven ze dveří. Víš co, kamaráde, když už jsi mě vzbudil takhle brzo, pojedeme na výlet, před lety jsem byl v jednou zámeckém parku a moc se mi tam líbilo.
Vyjeli jsme směr jižní Čechy, Blatná. Městečko pyšnící se romantickým vodním zámkem. V místním supermarketu jsem koupil pár rohlíků a popojeli jsme na parkoviště kousek od zámku, naproti lihovaru. Soukromý vodní zámek Blatná je jednou z nemnoha staveb tohoto druhu architektury u nás, je řazen k těm nejkrásnějším. Šlechtickému rodu Hildprandtů patří již několik staletí. Díky jim je zámek otevřen všem zájemcům o návštěvu v obvyklou dobu duben až říjen, zámecký park je přístupný celoročně.
S mým psím kamarádem jsme prošli po hrázi rybníka, zatímco mě fascinovala silueta zámku a její odraz ve vodní hladině, mého psa zaujali divoké kachny, které připluli, aby se podívali, zda by se nenašlo něco dobrého. Rozlámal jsem rohlík a hodil kačkám, chvilku jsme je pozorovali a pak se vydali po starobylém mostě vznášejícím se nad vodní hladinou k bráně zámku. Pohladil jsem svého psa, jdeme na návštěvu, žádné štěkání, žádné pobíhání, půjdeš u nohy a chovej se jako vychovaný pes. Znovu jsem ho pohladil a podrbal za uchem, prošli jsme zámeckou branou, postáli na nádvoří a po té se vydali do parku. V parku žije velké stádo daňků, chovají je zde velmi dlouho, více než sto let. Sedli jsme si na lavičku hned za můstkem a plotem, který odděluje park od areálu zámku, bylo půl desáté, modré nebe a chladno. Vzal jsem si jeden rohlík a druhý dal psovi, ten si lehl a předními tlapkami si ho držel jako veverka, okusoval ho a čekali jsme.
Místní stádo daňků je opravdu povedená mlsná parta, když přijdete do parku před desátou hodinou, v oboře neuvidíte ani chlup. V deset se daňci vynoří z lesa a jdou se podívat, zda přišli návštěvníci, od kterých by mohli vyloudit něco dobrého. V deset hodin se otevírá zámek, přicházívají turisté a daňci to vědí. Jsou přesní jako příslovečné švýcarské hodinky.
Blížila se desátá hodina. Nasadil jsem svému psímu kamarádovi košík na čumák, přikázal mu lehni a čekej. Úderem desáté hodiny se na opačném konci louky pod obrovskými starými duby objevilo stádo daňků, které se pomalu a důstojně blížilo k nám. Když byli v polovině louky, můj psí kamarád vstal a podíval se na ně, pak na mě, pak zase na stádo. To se zastavilo… Můj pes si zvědavě prohlížel daňky, byli hnědí, nepatrně větší než on a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že si není jist co s tím. Vypadalo to trochu jako soukmenovci, ale nebyli to soukmenovci. Byl ochoten jít je přátelsky a uctivě pozdravit.
Stejná situace nastala na druhé straně ve stádě daňků, zvědavě si prohlíželi psa a rovněž nevěděli. Byl skoro stejně velký jako oni, ale soukmenovec to nebyl. Několik z nich se rozhodli jít na průzkum a přiblížili se na několik kroků. Jednou rukou jsem držel za obojek svého psího kamaráda a druhou házel směrem k nim kousky rohlíku. Za chvíli se kolem nás shluklo celé stádo a pochutnávalo si na rohlících. Ovšem když rohlíky došly, okamžitě o nás ztratili zájem a odběhli k nově příchozím návštěvníkům zjistit, zda nemají i oni nějaký ten rohlík. Šli jsme se projít parkem a přitom jsem s pobavením sledoval, jak se stádo postupně přesouvá od jednoho návštěvníka k druhému a loudí svačiny.
17.2.2014
Víkendové vstávání je naší slabší stránkou. O co já bych si déle pospal, o to dříve by můj psí kamarád vyrazil na procházku. Je těžké se dohodnout a zpravidla vyhraje on… Aby dodal patřičnou váhu své žádosti o procházku, přinese vodítko a snaží se mě vystrnadit z postele. No jo, vždyť už jdu. Na ta slova reaguje radostným poskakováním a kňučením, kdybych se nechal, vystrkal by mě ven ze dveří. Víš co, kamaráde, když už jsi mě vzbudil takhle brzo, pojedeme na výlet, před lety jsem byl v jednou zámeckém parku a moc se mi tam líbilo.
Vyjeli jsme směr jižní Čechy, Blatná. Městečko pyšnící se romantickým vodním zámkem. V místním supermarketu jsem koupil pár rohlíků a popojeli jsme na parkoviště kousek od zámku, naproti lihovaru. Soukromý vodní zámek Blatná je jednou z nemnoha staveb tohoto druhu architektury u nás, je řazen k těm nejkrásnějším. Šlechtickému rodu Hildprandtů patří již několik staletí. Díky jim je zámek otevřen všem zájemcům o návštěvu v obvyklou dobu duben až říjen, zámecký park je přístupný celoročně.
S mým psím kamarádem jsme prošli po hrázi rybníka, zatímco mě fascinovala silueta zámku a její odraz ve vodní hladině, mého psa zaujali divoké kachny, které připluli, aby se podívali, zda by se nenašlo něco dobrého. Rozlámal jsem rohlík a hodil kačkám, chvilku jsme je pozorovali a pak se vydali po starobylém mostě vznášejícím se nad vodní hladinou k bráně zámku. Pohladil jsem svého psa, jdeme na návštěvu, žádné štěkání, žádné pobíhání, půjdeš u nohy a chovej se jako vychovaný pes. Znovu jsem ho pohladil a podrbal za uchem, prošli jsme zámeckou branou, postáli na nádvoří a po té se vydali do parku. V parku žije velké stádo daňků, chovají je zde velmi dlouho, více než sto let. Sedli jsme si na lavičku hned za můstkem a plotem, který odděluje park od areálu zámku, bylo půl desáté, modré nebe a chladno. Vzal jsem si jeden rohlík a druhý dal psovi, ten si lehl a předními tlapkami si ho držel jako veverka, okusoval ho a čekali jsme.
Místní stádo daňků je opravdu povedená mlsná parta, když přijdete do parku před desátou hodinou, v oboře neuvidíte ani chlup. V deset se daňci vynoří z lesa a jdou se podívat, zda přišli návštěvníci, od kterých by mohli vyloudit něco dobrého. V deset hodin se otevírá zámek, přicházívají turisté a daňci to vědí. Jsou přesní jako příslovečné švýcarské hodinky.
Blížila se desátá hodina. Nasadil jsem svému psímu kamarádovi košík na čumák, přikázal mu lehni a čekej. Úderem desáté hodiny se na opačném konci louky pod obrovskými starými duby objevilo stádo daňků, které se pomalu a důstojně blížilo k nám. Když byli v polovině louky, můj psí kamarád vstal a podíval se na ně, pak na mě, pak zase na stádo. To se zastavilo… Můj pes si zvědavě prohlížel daňky, byli hnědí, nepatrně větší než on a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že si není jist co s tím. Vypadalo to trochu jako soukmenovci, ale nebyli to soukmenovci. Byl ochoten jít je přátelsky a uctivě pozdravit.
Stejná situace nastala na druhé straně ve stádě daňků, zvědavě si prohlíželi psa a rovněž nevěděli. Byl skoro stejně velký jako oni, ale soukmenovec to nebyl. Několik z nich se rozhodli jít na průzkum a přiblížili se na několik kroků. Jednou rukou jsem držel za obojek svého psího kamaráda a druhou házel směrem k nim kousky rohlíku. Za chvíli se kolem nás shluklo celé stádo a pochutnávalo si na rohlících. Ovšem když rohlíky došly, okamžitě o nás ztratili zájem a odběhli k nově příchozím návštěvníkům zjistit, zda nemají i oni nějaký ten rohlík. Šli jsme se projít parkem a přitom jsem s pobavením sledoval, jak se stádo postupně přesouvá od jednoho návštěvníka k druhému a loudí svačiny.