Za medvědy do Berouna
Doma je doma a návrat do reality všedních dnů nám moc nevadil. Můj psí kamarád spokojeně pospával za mým psacím stolem a já probíral vše, co se na jeho povrchu za dobu mé nepřítomnosti nahromadilo. Moji spolupracovníci vše k mé spokojenosti vyřešili a já si zhluboka oddechl.
Uplynulo pár dní a nás společný život, můj i mého psího kamaráda, se dostal do vyježděných kolejí. Blížil se víkend a my dva se těšili na další výlet, tentokrát kratší. Cílem naší cesty byl Beroun, královské město, ležící na soutoku řeky Berounky a říčky Litavky, které ve svém znaku má mimo jiné i medvěda. Medvědi v této oblasti kdysi žili, svědčí o tom kosterní pozůstatky, nalezené v jeskyních v blízkém okolí, které jsou dnes uloženy v muzeu českého krasu. Muzeum CHKO sídlí v historickém domě na náměstí, ve staré části města. Medvědi se zde vyskytovali i ve středověku v hojné míře a to byl zřejmě důvod, proč se dostali i do městského znaku. Dnes spolu s modrým pruhem zdobí městkou vlajku.
Medvědi zde žijí i dnes, sídlí v Medvědinci na Městské Hoře. Jsou to filmové celebrity, známé z oblíbených večerníčků, Vojta, Jakub a Matěj. Místní radní, vědomi si toho, že medvěd je součástí historie jejich města, se ujali třech chlupáčů a vybudovali bráškům důstojný domov a z městských prostředků sponzorují jejich chov.
Beroun je snadno dostupný po dálnici D5. Při cestě od Prahy se otevírá pohled na město v údolí. Pohledná krajina s množstvím zalesněných kopců zve ke kratším či delším vycházkám a nabízí řadu turistických možností s množstvím atraktivních cílů, jako jsou hrady Točník, Žebrák, Svatý Jan pod Skalou, Lom Amerika, Rezervace Koda a jiné. My jsme sjeli z dálnice na sjezdu Koněprusy a vydali se vpravo po staré plzeňské do centra města. Auto jsme nechali na centrálním parkovišti, (neplacené velké parkoviště skoro v centru města) a vydali se na Městskou horu (cca 1,5 km).
Cestu nám ochotně ukázali místí, značení, které ukazuje směr k medvědinci sice je, ale mně připadlo poněkud zavádějící. Stoupali jsme vzhůru úzkou asfaltovou silnicí mezi zahradami, až jsme se ocitli u plotu, za kterým bydlí tři medvědí bráškové a zůstali tiše stát.
Při našem příchodu si jeden z medvědů drbal záda o strom a zbylí dva spali na blízkém skalisku. Nejspíš ucítili pach mého psa. Několik okamžiků jim stačilo k rozhodnutí, že by se měli podívat, co je to za chlupaté zvíře na druhé straně plotu. Nevím, jaký pocit měl můj psí kamarád, když se k nám pomalým krokem ze dvou směrů blížili tři velcí, dobře živení medvědi. Tvářil se, že medvědi tam vůbec nejsou a on taky ne. Moje pocity byly, jak se říká smíšené, byl jsem rád, že je mezi námi drátěný plot a metr před ním elektrický ohradník. Stáli jsme tiše bez hnutí, dva metry od sebe a zvědavě jsme se navzájem prohlíželi. Robustní tmavě hnědí chlupáči s dlouhou, na pohled hrubou srstí, si nás zvědavě prohlíželi. Medvěd nemá mimiku, ale mluví za něj jeho oči. Pokud máte mezi sebou a medvědem plot, do očí mu pohlédnout můžete. Ve volné přírodě to však v žádném případě nezkoušejte, považoval by to za výzvu a mohl by vás napadnout. Po chvíli se chlupáči přesunuli zpět na své oblíbené stanoviště a my se vydali na prohlídku okolí.
Na vyhlídce, střeše zimního medvědího příbytku, můžete přispět do kasičky na med pro zdejší chovance. Udržovaný lesopark s lavičkami si zaslouží pochvalu. Najdete v něm i rozhlednu, tu jsme ale nenavštívili, spokojili jsme se s pohledem do údolí řeky z luk kolem cesty. Po procházce lesoparkem jsme se vrátili zpět k ohradě s medvědy, a ještě dlouho je pozorovali. Žádná návštěva, která přišla po nás, medvědí brášky nepřiměla k nějaké činnosti. Byl jsem rád, že mé psiště zaujalo medvědy natolik, že si nás šli zblízka prohlédnou a díky tomu jsme si je mohli prohlédnou i my.
Doma je doma a návrat do reality všedních dnů nám moc nevadil. Můj psí kamarád spokojeně pospával za mým psacím stolem a já probíral vše, co se na jeho povrchu za dobu mé nepřítomnosti nahromadilo. Moji spolupracovníci vše k mé spokojenosti vyřešili a já si zhluboka oddechl.
Uplynulo pár dní a nás společný život, můj i mého psího kamaráda, se dostal do vyježděných kolejí. Blížil se víkend a my dva se těšili na další výlet, tentokrát kratší. Cílem naší cesty byl Beroun, královské město, ležící na soutoku řeky Berounky a říčky Litavky, které ve svém znaku má mimo jiné i medvěda. Medvědi v této oblasti kdysi žili, svědčí o tom kosterní pozůstatky, nalezené v jeskyních v blízkém okolí, které jsou dnes uloženy v muzeu českého krasu. Muzeum CHKO sídlí v historickém domě na náměstí, ve staré části města. Medvědi se zde vyskytovali i ve středověku v hojné míře a to byl zřejmě důvod, proč se dostali i do městského znaku. Dnes spolu s modrým pruhem zdobí městkou vlajku.
Medvědi zde žijí i dnes, sídlí v Medvědinci na Městské Hoře. Jsou to filmové celebrity, známé z oblíbených večerníčků, Vojta, Jakub a Matěj. Místní radní, vědomi si toho, že medvěd je součástí historie jejich města, se ujali třech chlupáčů a vybudovali bráškům důstojný domov a z městských prostředků sponzorují jejich chov.
Beroun je snadno dostupný po dálnici D5. Při cestě od Prahy se otevírá pohled na město v údolí. Pohledná krajina s množstvím zalesněných kopců zve ke kratším či delším vycházkám a nabízí řadu turistických možností s množstvím atraktivních cílů, jako jsou hrady Točník, Žebrák, Svatý Jan pod Skalou, Lom Amerika, Rezervace Koda a jiné. My jsme sjeli z dálnice na sjezdu Koněprusy a vydali se vpravo po staré plzeňské do centra města. Auto jsme nechali na centrálním parkovišti, (neplacené velké parkoviště skoro v centru města) a vydali se na Městskou horu (cca 1,5 km).
Cestu nám ochotně ukázali místí, značení, které ukazuje směr k medvědinci sice je, ale mně připadlo poněkud zavádějící. Stoupali jsme vzhůru úzkou asfaltovou silnicí mezi zahradami, až jsme se ocitli u plotu, za kterým bydlí tři medvědí bráškové a zůstali tiše stát.
Při našem příchodu si jeden z medvědů drbal záda o strom a zbylí dva spali na blízkém skalisku. Nejspíš ucítili pach mého psa. Několik okamžiků jim stačilo k rozhodnutí, že by se měli podívat, co je to za chlupaté zvíře na druhé straně plotu. Nevím, jaký pocit měl můj psí kamarád, když se k nám pomalým krokem ze dvou směrů blížili tři velcí, dobře živení medvědi. Tvářil se, že medvědi tam vůbec nejsou a on taky ne. Moje pocity byly, jak se říká smíšené, byl jsem rád, že je mezi námi drátěný plot a metr před ním elektrický ohradník. Stáli jsme tiše bez hnutí, dva metry od sebe a zvědavě jsme se navzájem prohlíželi. Robustní tmavě hnědí chlupáči s dlouhou, na pohled hrubou srstí, si nás zvědavě prohlíželi. Medvěd nemá mimiku, ale mluví za něj jeho oči. Pokud máte mezi sebou a medvědem plot, do očí mu pohlédnout můžete. Ve volné přírodě to však v žádném případě nezkoušejte, považoval by to za výzvu a mohl by vás napadnout. Po chvíli se chlupáči přesunuli zpět na své oblíbené stanoviště a my se vydali na prohlídku okolí.
Na vyhlídce, střeše zimního medvědího příbytku, můžete přispět do kasičky na med pro zdejší chovance. Udržovaný lesopark s lavičkami si zaslouží pochvalu. Najdete v něm i rozhlednu, tu jsme ale nenavštívili, spokojili jsme se s pohledem do údolí řeky z luk kolem cesty. Po procházce lesoparkem jsme se vrátili zpět k ohradě s medvědy, a ještě dlouho je pozorovali. Žádná návštěva, která přišla po nás, medvědí brášky nepřiměla k nějaké činnosti. Byl jsem rád, že mé psiště zaujalo medvědy natolik, že si nás šli zblízka prohlédnou a díky tomu jsme si je mohli prohlédnou i my.